Ach ty středy!

Zdravím!

Dneska jsem se rozhodla napsat o opravdu povedém dni, což teda byla středě 28. září.

Jak už jsem se zmínila v předešlém článku, tak každý všední den vstávám v 6.30. Včera to nebylo jinak. Po probuzení jsem měla skvělou náladu a když jsem se koukala do zrcadla říkala jsem si, že tenhle den bude výjimečný. Snídaně byla rychle připravená, děti byly příjemné no zkrátka všechno začalo dobře. Pak mě Mike požádal, jestli bych nemohla odvést děti na autobus. A myslím tím momentem to začalo. Každý den autobus stihnout, ale tentokrát jim odjel přímo před nosem! Museli jsme se vrátit domů a jet metrem (což zabere asi 20 minut). Samozřejmě v metru začaly první stížnosti, proč jako musí jet metrem, proč musí přestupovat a dokonce se jim podařilo vypotit i slzy kvůli škole! Nutno dodat, že jsme školu stihli. Moje super nálada se trochu vytratila, protože jsem neměla kafe a nic k snídani. Hlavně cesta domů mi zabrala dalších nejmíň 40 minut, protože nejel autobus a pak byl Brooklyn šíleně zasekanej. Furt tady něco opravují. Při návratu na Dean St., tak jsem si řekla, že vyrazím do tělocvičny (fitness) si trochu zasportovat a vybít energii. Samozřejmě jsem usnula a zase nestíhala, takže jsem jela na poslední chvíli. Autobusem cesta tam trvá asi 45 minut a já si ve tři čtvrtě cesty uvědomila, že nemám svou ID kartu! Začala jsem se modlit, aby jí po mě nechtěli. Hm. Chtěli. Pak už jsem neměla moc času abych se zase vracela, tak jsem si řekla, že půjdu další den. Pohoda lahoda. Hned následoval další zásek. V autobuse! Nedoplnila jsem si peníze na své kartě a samozřejmě se ještě moc nevyznám v místních mincích. Řidič mě zastavil a začal mi něco říkat. Úplně jsem ztuhla, a nerozuměla mu ani slovo, jenom jsem se snažila najít ty blbé peníze a u toho jsem mu na jeho dotazy v nervozitě odpovídala stále "Okey, okey, okey". On se pak začal smát a povídá mi: "Vy mi asi slečno vůbec nerozumíte co? Stále mi tady říkáte ok, ok, ok, ale stejně děláte něco, co po vás vůbec nechci". TO už jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem mu dala nějaký peníze a pak mě naštěstí pustil sednout. Celých 30 minut jsem se povzbuzovala, že ten den nemůže být horší!

Místo fitness proč třeba nezkusit běh, řekla jsem si, když ho každý tak miluje? Oběhnu pár bloků a pak se stavím koupit věci na večeři. Uběhla jsem asi 4 km (nutno dodat, že nesnáším běhání, ale dala jsem mu šanci). Když mě to zrovna po těch 4 kilometrech začalo bavit, tak jsem se rozeběhla u toho poslouchala nabušenou písničku. Najednou z ničeho nic jsem ležela na zemi. Nevšimla jsem si, že mám povolenou tkaničku na botě a přišlápla si ji. Domů jsem šla jak malý sedmiletý chlapec se zkrvavenýma koleny. Horší než ty děti. Asi už nikdy běhat nebudu. Moje dobrá nálada a povzbudivost byly ty tam. Byla jsem nasraná, jak mraky - neslušně řečeno. Ale stejně myslíte, že to byl konec? Ne! Ve středu chodí k nám učitel na klavír, který je výjimečně hezký! Minulý týden, když přišel, tak mi řvali všechny děti a nikdo mě neposlouchal. Blázinec aupairky Terky. Tentokrát jsem měla jenom jedno dítě, které sice neposlouchalo, ale aspoň neřvalo, že chce mámu. Když učitel přišel, tak jsem mu šla otevřít dveře, které ovšem byly zaseknuté. Lomcovala jsem asi deset minut a dokonce jsem urvala kliku! Rudá jako rak a on tam jenom stál a přihlížel, jak jsem neschopná. Po naprosté beznaději jsem využila jiný vchodem (sousedovic na tajňačku). Nejlepší, co se vám v takovéhle situaci může stát je, když to jde zkusit ten dotyčný, kterému to jde hned otevřít. Vlastně ty dveře byly jenom zamknuté!! (Ano, zkoušela, nešlo to, ugh). Do konce hodiny jsem raději nepromluvila ani slovo.

Chtěla bych to ukončit něčím pozitivním, ale nestane se tak. Moje večere nikomu nechutnala a ještě jsem si spálila ruku!

Každý máme takovýhle "sluníčkový bad day".

Co na to říct….

VŠEM ŠIKULŮM, JAKO JÁ, ZDAR!