Židovský Nový rok

Hola, hola a hola ještě jednou!

Jestli si tento článek čte nějaký Žid, tak mu přeji Šťastný nový rok!

Kdo si četl poslední příspěvek, tak pochopí, proč jsem to napsala. Ale i tak to vysvětlím těm, kteří si nic nepřečetli. Možná jsem to zmiňovala již někdy na začátku, že budu žít v židovské rodině. Sice nejsou ortodoxní, ale většinu svátků a tradic dodržují. S tím i souvisí, že jsme s nimi slavila Nový židovský rok tzn. Roš ha - šana, který byl letos datován na 2. a 3. října.

Odjížděli jsme v neděli po fotbalovém zápase k Mikovým rodičům a jeho sestře do Pensylvánie. Bydlí v malém městečku, jak to nazývají, které se jmenuje Allentown. Jenom zmíním, že jejich malé městečko má něco přes 118 tisíc obyvatel. Náš odjezd byl hodně podobný , jako u nás doma. Jeden velký zmatek a nervozita. Elissa musela nechala auto stát na cestě, abychom to měli, co nejblíže na nošení zavazadel, ale problémem je, že cesty v Brooklynu jsou úzké, takže sotva tam projede jedno auto, natož, aby tam parkovalo jiné auto. Naštěstí se menší nějak protáhly, ale největší zlom přišel, když projížděl autobus. Všichni měli nervy v kýblu, ale zvládli jsme to.

Navenek naše auto vypadá docela malince, ale uvnitř je obrovské a překvapivě i pohodlné.Možná by se hodilo přirovnání, že naše auto je jak Hermionina kabelka (kdo viděl Harryho Pottera, tak pochopí). Vejde se tam úplně v pohodě 5 lidí s tím, že Mira musí mít dětskou sedačku, která zabírá jedna a půl sedadla. Děcka mají v kufru dvě sedadla, která se dají sklopit. Tentokrát tam seděl Eben a Jed, ale později jsem docela litovala, že nemůžu sedět v kufru já, protože se stále překřikovali s rodičema ve předu přes mojí hlavu. Nutně potřebovali elektroniku! Myslím si, že kdyby jsme my, jako děti, během cesty předváděly tohle naším rodičům, tak bychom tam nikdy nedojely, protože by nás tatka dávno vysadil z auta a nechal by nás jít nejspíš pěšky. Možná by i padla nějaká ta výchovná. Během cesty stále brečely za elelektroniku, sladkosti a pak tam vyřvávaly, že jsou znudění. Za to se jím moc nedivím. Musely poslouchat nějaké "vtipy" pro dospělé a moje nabízená hra "slovní kopaná" je moc nenadchla. Raději jsem seděla mlčky a doufala jsem, že už tam brzo budeme. U Mikových rodiči to vypadá jako v království. Jejich barák je obrovský! Mají asi 10 pokojů, 4 koupelny a ještě vybavený sklep, kde se dá spát. Je tam normálně koberec a koupelna. Celkově jejich "městečko" vypadá jako z amerického filmu. Jak už jsem zmínila, tak rodiče bydlí s Mikovou sestrou Amy, která má dvě děti. Její manžel zemřel v lednu tohoto roku na infarkt, takže v domě je cítit stále smuteční atmosféra.

Večeře probíhala ve svátečním duchu. Gideon začal s požehnáním vína a potom se zpívalo na požehnání chleba tzn. chale. Hned při příjezdu mě tam bombardovali otázkami na rodiče, moje náboženství, sourozence. Možná, kdybych si dělala anketu, jaké téma je nejpopulárnější, tak zvítězí sourozenci. Kolik jich máš? Jak se jmenují? Kde bydlí? Jaký s nima máš vztah? Kolik má kdo dětí?…Neverending story. Na druhém místě jsou otázky na moji vesnici. Přišlo jim vtipné, že v Močovicích (kde bydlím) žije jenom 400 obyvatel a pak se mě ptali, jestli žijeme dohromady, jako na nějakém ranči.

Druhý den, což bylo 2.října, byl slavnostní občas v synagoze. Nechci to přirovnává ke mši, ale bylo to trochu si podobné. Zkrátka modlení, zpívání, vzývání Tory a něco jako kázání. Místní synagoga je jako velká budova s velkými a malými sály, ale spíše mi to připomínalo konferenční sály. Tam jsem si uvědomila, tak trochu, že to byl špatný nápad jet s nimi, protože kluci začali dělat strašný nepořádek. Zkrátka děti. Běhali po sále, křičeli na sebe, strkali do lidí, neposlouchali a jedli spouuusta sladkostí. Když jsem je hlídala, tak jedna paní se na mě zle podívala, když začali strašně křičet. Hodila jsem na ní na oplátku takový ten výraz: "Vy jste snad nikdy neslyšela děti zpívat, že se tak divíte?". Upřímně jsem měla sto chutí se k nim vůbec nehlásit. Však úplné potvrzení mého špatného rozhodnutí přišlo až u oběda. Jedním ze symbolů tohoto svátku je namáčení jablek v medu, což má symbolizovat "Sladký nový rok". Popravdě už NIKDY med nechci vidět. Kamkoliv jsem si sedla, či sáhla, tak tam byl rozpatlaný med. Na stole, židlích a po nábytku a hlavně děcka po něm byly, jak nadopované. U oběda házely s jídlem, shazovaly se ze židlí a sprostě nadávaly, i když je rodiče napomínali. Je to sice hezké mít sladký rok, ale né přeslazený, to škodí. K jídlu jsme měli kuřecí polévku, řízky a něco, co měly být asi brambory. U nich má všechno stejnou barvu a vše tak podivně chutná, co bych dala v tu chvíli za českou kuchyni.

V podobném duchu se nesl i druhý den. Ráno jsme šli opět do synagogy, však bylo to trochu jiné, protože jsme měli "rodinný obřad", kde byly jenom rodiny s dětmi. Zpívalo se a tancovalo. Všechno se neslo, tak v klidném duchu a hlavně to bylo krátké! V pondělí obřad trval asi 3 a půl hodiny. Dalším symbolem tohoto svátku je troubení na "šofar" tzn. beraní roh, který symblolizuje smlouvu mezi Hospodinem a Izraelem a hlavně by měl všechny probudit z "mravní malátnosti". Ke konci si všichni řekli "Šana tova u-metuka" , což znamená "Dobrý a sladký rok".

Navečer jsme vyjeli směr k našim domovům, kde nás čekal "nudný brooklynský život". Druhý den jsme se dozvěděla, že za týden mě čeká další židovský svátek, což obnáší 24. hodin držet půst. Jsem docela ráda, že nejsem Žid.

Dneska by to pro náš příspěvek bylo vše. Nepřeslaďte si život a mějte se fajn!

Bye,

Theresa