Radosti i starosti

Zdravím, zdravím!

Hola, hola  z New Yorku! Poslední dobou se toho děje tolik, že vlastně ani nevím, kde mám vůbec začít a o co se mám s vámi vůbec podělit. Člověk by si měl na své zážitky pořídit poznámkový blog, aby si zaznamenal, kdo co řekl, či kdo co udělal, aby vám nic neuniklo.
Budu se opakovat s tím, že to tu utíká jako voda. Už tu budu skoro 4 měsíce, co se zde snažím válčit. Určitě by vás zajímalo, jestli se něco změnilo? Hm, pozoruji na sobě jisté změny, hlavně po duševní ztránce, než v pokročilosti angličtiny. Ta se točí jenom kolem slov: zlobíš, plínky, čůrat, kakat, jídlo. Nejde se toho moc přiučit. Však rozhodně, až se vrátím domů, tak mě jen tak nic nerozhází. Podělím se s vámi o usměvavou historku.
Děti měly minulý týden prázdniny. Kluci vyrazili s tatínkem na Manhattan a maminka musela pracovat. Já měla na starosti jenom tu malou. Nic vážného. Dva roky staré dítě. Pohoda, říkala jsem si. Všechno to začalo nevině, kdy při obědě na mě omylem vylila ovesnou kaši a opatlala koberec. Poté shodila asi po druhé vodu na zem, která se rozlila. Všechno jsme to uklidili a vysušili. Raději jsem ji odvolala do postele, ať si hezky zdřímne a všechno potom bude lepší. Ani odpočinek to nezlepšil. Po probuzení řvala (nebrečela, však řvala jako tur), že chce moc maminku a do toho se tak pěkně pokadila. Najednu stranu, aby bylo jasno, určitě mi to potvrdí leckterá maminka, že, když dítě udělá po dlouhé době hovínko, tak vám to udělá radost, i když potom to musíte uklízet. Já už to tady mám taky stejně. Dítě jsem tedy celé převlékla a odvolala ji do svého pokoje, že se jenom připravím a můžeme se vyrazit na hřiště a pak, když bude hodná jí můžu koupit cookie. No, jak to tak bývá chvilku dítě nepozorujete a má na sobě fialovou rtěnku a je zlito mým parfémem. Nevadí!

V tuhle chvíli by to Terku nenávidící děti nasralo, ale nová Terka, co děti "zbožňuje" si představí sluníčko a moře na Floridě. Umyla a znova převlékla dítě a raději jsme vyrazili. Venku se pomalu začalo stmívat a ona na hřiště nechtěla, tak jsem jí vzala jenom na tu sušenku do mé oblíbené kavárny. Pokaždé, když jsme tam, tak je to pro hosty i personál zpestření. Netvrdím, že příjemné. Slečinka nechce cookie s banánem, ale s čokoládou, je to moc malý, či velký, zkrátka je to těžké. Člověk je na to ale už připraven, protože ví, že ho čeká taky odměna. Pro mě v podobě výborného čaje a usměvavého klučiny za pultem. Nakonec si objednala sama a já si dala vafli s čajem. Sedly jsme si k velkému stolu, kde seděly i nějaké ženy (asi matky, kterým hlídaly děti aupairky). Měly tam rozložené papíry, fotografie a telefony. Mira se nejdřív patlala ve svém mufinu, který nakonec nechtěla a dožadovala se mé vafle. V jídle jsem striktní, co je moje, to je moje a nedělím se! Ona, když viděla, že jsem snědla poslední kousek, tak začala pištět a strkala mi prsty do pusy. Být v České republice, tak odchází a ještě s napomenutím, ale tady bohužel na ní zařvat nemůžete. Po "zklidnění" začala lozit po lavici a drobit na stůl. Konečným rozmarem byla voda. Najednou měla hroznou žízeň, tak jsem teda šla objednat vodu a v duchu si říkala: "To by byla sranda , kdyby se ta voda vylila..hahaha". Hm. Za ani né pět minut byla voda všude. V papírech žen naproti nám, v telefonu, v mufinu, na mých kalhotech, na jejích legínách a na podlaze! Následoval řev lva, protože naše malá slečinka nemůže být přece špinavá, takže na mě začala křičet, ať jí usuším a spravím situaci! Paní zbledly a rozhodně si už nemyslely, že je roztomilá. Určitě si říkaly, jak někdo může mít tak nevychované dítě (jejich jsou totiž strašné zlatíčka!!). Zachránila jsem, co se dalo a snažila se, co nejdří v zmizet. S ní už vážně do té kavárny nepůjdu. Matky/aupair zkrátka nemůžou mít společenský život. A to jsem se vždycky takové ženy s dětmi odsuzovala. Dokonce dne to vlastně pokračovalo ve stejném stylu, protože neměla dobrou náladu. Stále něco vylévala a bylo protivná. Den blbec. Vítejte v mé denní rutině, ale jsem si na sto procent jistá, že to má skoro každá druhá máma, která nemá děti: "Kam je postavíš, tam je najdeš".
Další větší změny u mě nenastaly. I přes tohle všechno je pro mě největší utrpení jídlo. Zdravím svou mamku a vyřizuju jí, že mi hrozně, neuvěřitelně a moc chybí naše české jídlo! Taková svíčková se šesti, nebo knedlo, vepřo zelo?!! JÍDLO!! U nás máme stále to samé: těstoviny s tomatovou omáčkou, hamburgery, rýži s fazolemi, pizzu. Tím to hasne, jelikož jím jen tak něco nechutná a ještě jsou Židé, tak se musí dodržovat kocher kuchyně (mléčné výrobky nesmí být společně s masem). Někdy, když se kouknu do naší ledničky, tak začnu brečet, nebo mám pocit, že si vypíchnu raději oči, abych se na to nemusela koukat. Zoufalství. Když si s někým skypuji, tak má přísně zakázáno se se mnou bavit o jídle. Dneska jsem ochutnala rajskou polévku z konzervy. Nevím, jestli jsem to řikala, ale tady nemají jako u nás polévky v pytlíku a je to všechno předvařené v konzervách. Při dělaní a pak i při ochutnaní jsem málem vrhla. Tímto vás vyzývám, že brzy budu mít narozeniny, tak mi můžete do USA poslat polévky v pytlíku! Nejraději mám: rajskou, slepičí, přidej vejce a hrachovou! DĚKUJI!!! Budu se moc těšit na mé dary!

Pro dnešní menší článek je to vše. Ovšem nemusíte smutnit z toho, že jsem nezmínila Vánoce a Nový rok v NY, protože v příštích dnech dokončím VánočněHanukkoé video a o oslavě Nového roku se zmíním v dalším blogu!

Mějte se a užívejte života!

Vaše T: