Dny, které chcete vyškrtnou z kalendáře.

Zdárek párek čtenáři!

Vítám vás u dalšího článku. Jak už jsem říkala ve videu, tak by měl v brzké době vyjít zajímavý artikl o mém půlročním působení v Americe tzn. speciální. Bohužel pro vás, tak tenhle článek o tom rozhodně nebude, ale rozhodně se nemusíte bát protože rozhodně vyjde. Dnes jsem se rozhodla napsat o průběhu jednoho dne. Již jsem to jednou udělala. Někdy na začátku, kdy jsem psala o sérií nehod.   Bylo to před opravdu dlouhou dobou a jelikož včerejšek byl tak hezky vypečený, tak jsem se rozhodla ho napsat. Není nadto se pořádně pobavit cizímu neštěstí.
Rozhoně jsem se o tom dříve nezmiňovala, ale hlídám další rodině. Je docela zajímavé, jak jsme se seznámili. Je to anglická rodina, která bydlí vedle nás a dříve měli psa. Ten u nich běhal na zahradě a stále smutně vyl.

Občas jsem mu přes plot dávala pamlsky a hladila ho, až to došlo do takového bodu, že jsem se rozhodla zeptat se sousedů, jestli bych s ním nemohla chodit na procházky. Začala jsem u své americké mámy. Ta se zprvu zhrozila, ale když jsem jí vše vysvětlila trochu se potom uklidnila, ale řekla mi jasně:“ Jestli ta potvora překročí práh našeho domu, tak jedeš domů.“ okey nebyla tak krutá, jenom mi něžně vysvětlila, že se k nám pes opravdu nikdy stěhovat nebude a žádná podobná zvěř: rybičky, myši, kočky, potkani, krysy.  No zkrátka a dobře hned potom, co mi dala číslo jsem napsala sousedce, která  mi hned odpověděla, že můžu s ním jít klidně hned – venčila jsem ho skoro každý den až do doby, kdy mi oznámila, že pes jde k jiné rodině. U nich byl jenom než se mu najde nová rodina.  Načež mi nabídla jestli se občas nechci starat o jejich tři malé dcery: 5, 3 a jeden a půl roku. Já samozřejmě souhlasila, protože každý dolar je dobrý, co si budeme povídat. Zprvu to měla být občasná práce hlavě na páteční večery. Postupem času to byly dny v týdnu, až mě skoro potřebovala celý týden (jenom na 2 – 3 hodiny, kdy jsem nemusela pracovat u mé rodiny). Možná teď by se hodilo přiznat barvu, že já moc děti ráda nemám a trávit s nima více času je pro mě hodně náročné, ale zase sem si stále říkala: PENÍZE, PENÍZE, VÍCE PENĚZ!
Abych se teda dostala k tomu včerejšímu dnu, tak takhle to také bylo. Já jsem si již jí v pondělí informovala o mém rozvrhu a že maximálně budu s holkami 2 hodiny, ať jsou sladší sebevíc. Připravená na svou směnu jsem přišla k nim domů a tam jsem se teprve dozvěděla od tatínka, že nejmenší si  včera zlomila nohu a matka s ním musela jet k doktorovi až na Manhattan. Ani mi to nevadilo, protože se samotnou Sárou je to lepší a rychleji to uteče. Na Sáru jsem tentokrát byla připravená a přinesla jsem modelínu. Obvykle si totiž hrajeme, že máme každý plyšáky a předstíráme, že na sebe mluvi. Ono by to byla docela sranda, kdybych mohla být svobodná a řikat, o se mi zachce a jak chce. Ona mi vždycky řekne, co má můj plyšák říct a jak. Největší neštěstí je, když to řeknu špatně, tak ona hned začne vyvádět. Tahle hra jí klidně vydrží na hodinu!  Po půl hodině přišla matka i s Juliette. Dítě mi strčila do ruky  a předala mi informace, co můžu s dítětem a co ne. Respektive malé dítě musí jenom sedět, aby mu noha správně srostla. Já se uklidňovala, že to nic není, protože už se vyspala a přece jenom už mám jenom hodinu a půl než mi směna skončí. No big deal. Malá seděla stále v židličce a Sára poskakovala a hrála si s plyšáky. Deset minut před skončením mé pracovní doby začala být malá Juliette uplakaná a taková nesvá, tak jsem si řekla, že jí vezmu do náručí a pochovám. Už jenom 10 minut, Teri! Co se ale nestalo. Když jsem jí zvedala, tak se její sádra, nebo co to bylo, povolila a spadla jí na zem. Já na to asi minutu koukala a v hlavě se mi honilo spousta sprostých slov, které  zrovna nejsou publikovatelné. Pak jsem se uklidnila a zavolala matce, která přiběhla během minuty a hned volala doktorce, co má dělat.  Já se chopila uklízení a nákupu a snažila jsem se situaci nějak uklidnit – hlavně sebe. Ona se ani neobtěžovala a řekla mi, že se Sárou budu do té doby, než přijede od doktora, Nejdéle 2 hodiny,  ale když se nevrátí, tak já MUSÍM vyzvednout její druhou dceru ze školy. Další 2 hodiny se Sárou....jelikož jsem věděla, že s modelínou už si hrát nebude a já si rozhodně s plyšáky hrát nebudu, tak jsem jí vytáhla ven. Nedaleko nás je velké hřiště, tak jsme šli tam. Já už jsem byla trochu unavená a hlavně jsem měla nízkou hladinu kávy v krvi, což je mé antidepresivum. Ona bohužel chtěla na hřišti mou 200% účast, tak jsem jí houpala, skákala a zkrátka bavila. Vždycky, když už mě trochu doháněla k šílenství, tak jsem si jenom představovala peníze. Abych nezmeškala ani jednu minutu, tak pro jistotu jsem kontrolovala mobil, jestli mi náhodou nenapsala, že už je doma. Po dvou hodinách mi přišla zpráva, že je zaseknutá v zácpě a já teda musím vyzvednout její druhou dceru. Ono by to takhle nic nebylo, ale já už v té době musela zase jít pro Miru do školy. Zavolala jsem teda své americké mámě, jestli je to v pořádku. Promyslela jsem si teda plán, aby děcka nebyly moc unavené a měly trochu zábavy a já se z toho necvokla. Bylo moc pěkné počasí, takže to zmrzlina jistila. Se Sárou jsme se stavily po cestě domů na pizze a  potom razily k nám domů, abych si vzala více peněz. Ona se do toho počůrala a pak jenom ječela po celém našem bloku, že udělala pee pee do kalhotek (naštěstí to nebylo poop!). Musela jsem  jí vzít  k ní domů a znovu jí  převléknout. Znáte to, když zrovna nejvíc pospícháte, tak děti všechno sabotují? To přesně dělala. Ona je totiž v tom odbornice! Nechtělo se jí chodit, pak se motala okolo domů, skákala ze schodů,...Když už jsem to nemohla vydržet, tak jsem jí čapla a běžely jsme pro nejstarsí. Tam  už naštěstí čekala matka s nově obvázaným dítětem a ještě mě poprosila, jestli bych s nima mohla jít domů a krotit děcka. Proč ne!! Více peněz! JÉÉJ!! Doma jsem se jenom rychle převlékla a nějak se snažila nabít energii na dalších 6 hodin. Zbytek mého dne vlastně bylo určité přežívání. 

Ke konci dne jsem byla hotová a jenom mě držela představa těch peněz, co za to Terezka dostane a hlavně, co si za ty peníze koupí!!

V pátek je většinou výplata a já chodím si své peníze ukládat do banky, tak jsem neváhala a poslala jsem sousedce SMS, jestli by byla tak hodná a poslala mi peníze, abych nemusela do té banky chodit padesátkrát. Po hodině mi přišla odpověď: „Ahoj Terko! Určitě ti tvé peníze předám, co nejdřív. Jenom abychom si to shrnuli, tak jsi pracovala v úterý 2 hodiny a včera také 2 hodiny s tím, že když jsi jenom s jednou, tak to bude 10$ a s miminem za 15$ za hodinu. Jenom se mi ozvi, jak chceš peníze předat! Cheers“ Nemusím vám ani říkat, jak jsem se cítila potom, co jsem si to přečetla. Měla jsem chuť na ní zazvonit a jednu jí ubalit (možná dvě). Byla jsem jak smyslu zbavená! Chvilku jsem řvala po baráku, abych se trochu uklidnila, ale nepomáhalo to! Někdy vám život dá pěknou lekci. Vlastně ani né život, ale lidi se kterýma musíte pracovat. CHEERS! 

Rozhodně po takové zkušenosti už přes její práh nevkročím, ať si ty její „zlatíčka“ hlídá jiná, která se klidně bude nechávat oškubávat. Více peněz mi bude líto, ale bohužel se nedá nic dělat.
S tímto moudrem bych tento článek ukončila. Doufám, že váš den byl rozhodně lepší a žádná anglická chudinka vám nezvedla krevní tlak! 

Mějte se krásně! 

Vaše T.