Škola, školka, školička!

Zdárek párek čtenáři!

Neuvěřitelných pět měsíců je to, co jsem tady a i když jsem to již zmínila, tak tomu stále nemůžu uvěřit, jak to rychle letí. Z dvacetileté holčičky je konečně dospělá dvacetijednaletá dívka, která konečně může vyrazit nějak jinam, než do zmrzlinového obchodu. Bohužel mě zase pomalu dohání ta otázka, co budu dělat potom? Nejsem to ani já, kdo si ji pokládá každý den, jako moje rodina a přátelé. „Terezko to je sice hezké, že jsi v Americe, ale co budeš dělat, až budeš v České republice? Už to víš? Tak víš to?! Řekni, řekni, řekni!!!“ Hm...moje obvyklá odpověď je taková, že nevím ale já to opravdu nevím, co budu dělat. Možná se vrátím do své malé vesničky a půjdu dělat za kasu do obchodu a až budu v důchodu, tak budu vzpomínat, jak jsem ve svých dvaceti byla v Americe. Brr. Doufám, že tuto otázku, která stál visí ve vzduchu brzo vyřeším. No spíše, než budoucnosti jsem se chtěla věnovat dnes novince čímž je škola!

Let's start. Jelikož jsem zde přes agenturu, tak jedna z podmínek splňující program bylo, že musíte během pobytu chodit do školy, nebo na nějaké kurzy a za celý rok musíte splnit 60 hodin. Já měla ve svém oboru jasno: herectví nebo zpěv. Bohužel pro mě kurzy na které bych chtěla chodit, tak byly moc drahé. Rodina mi sice přispěje 500 dolarů na školu, ale i tak já bych musela zaplatit 700 a co si budem povídat, tak zrovna nekradu. Poté jsem se snažila najít nějakou alternativu a co by mě bavilo. Ostatní holky začaly chodit na kurzy anj, nebo naučný výlet: Niagara Falls, Washington DC, apod. Je to sice zajímavé, ale nic extra vás to nenaučí. Až jednoho dne mi moje host máma přinesla katalog Parsons and The New School, což jsou školy zaměřeny na umění, ale samozřejmě najdete i vyučování cizích jazyků, počítače apod.. Později jsem našla zajímavý kurz, který se týkal Základů interiérového designu. Kdo mě trochu více zná, tak ví, že já jsem pošahaná na vybavování pokojů a mohla bych to dělat celý dny. Když jsem byla první týden v Americe, tak jsem musela hned svůj pokoj poupravit, protože se na to nedalo koukat. Je to něco, co mě baví a třeba bych konečně našla něco v čem jsem dobrá a mohla bych na tom zapracovat. Kde jinde si začít plnit své sny, než v New Yorku ne? Oproti ostatním kurzům naštěstí ani nebyl tak drahý První zádrhel přišel, když na oficiálních stránkách psaly, že kurz stojí dvakrát víc. Byla jsem tak zhnusená, že jsem odmítala dalších 14 dní se na nějakou školu hlásit. Z nudy jsem nakonec zase brousila po stránkách a jako zázrak ten kurz stál jako dřív! Neváhala jsem a hned jsem se zaregistrovala. Nechci se vychloubat, ale mám tak suprovou rodinu, která mi to celé zaplatila. Nadšení bylo obrovské a hlavně, když jsem si potom uvědomila, že začínáme příští týden! Noc předtím jsem ani nemohla dospat a pečlivě jsem se přichystala – hlavně, abych pravdu řekla, tak jsem byla nadšená, že konečně budu mezi lidmi a žádné děti okolo!

Byla jsem ready na 150% , a dokonce jsem přišla o 20 minut dříve, což se u mě stává zřídka. Přišla jsem do zmíněné budovy a tam jsem uviděla paní vrátnou. Pozdravila jsem ji a rovnou se jí ptám, jestli neví, kde bude vyučování Interierového designu. Paní na mě koukala, jestli jsem se náhodou nezbláznila a po chvilce, kdy měla něco vyprsknutí smíchy a učurnutím do kalhotek mi povídá: „Slečno všechny kurzy začínají, až příští týden“ „Počkat to není možný já jsem přesvědčená, že ho mám dnes. Je přece 21!“ „Ano, to sice je, ale to byl termín na odevzdání přihlášek“ celá jsem se třásla naštváním a ztrapněním. Ona mi odpověděla s klidným hlasem: „Podívejte se raději ještě jednou“. Bohužel měla pravdu. Takže zase jako za blbce. Výborný! Zase, jak se říká: Lepší o týden dřív, než o týden později. Tak tedy jsem to 28. ledna zkusila znova, ale né už tak nadšená, ani né o 20 minut dřív. Když jsem přišla do naší „posluchárny“, tak tam seděly dvě slečny. Čekala jsem, že to tam bude narvané aspoň 60 lidmi, ale nakonec se nás tam sešlo 12 a náš francouzský učitel Christian LaHoude.

První hodina probíhala, že se nám představil on a potom každý zvlášť. Zbytek hodiny jsme koukali na jeho práce v oboru architektury a interierového designu.No musím uznat, že není žádné eso. Druhá hodina byla bohužel horší. Nebudu lhát, že jsem tak trochu očekávala, že bude hlavně mluvit pan LaHoude a my si budem zapisovat a dělat pilné studentíky. On si na nás hned vymyslel úkol. Měli jsme si vybrat fotografii, nebo nějaké umělecké dílo, kde jsme potom měli vystihnout hlavní linie a potom z 2D jsme měli přenést dílo do 3D. Samozřejmě já jsem na svůj domácí úkol, tak dlouho odkládala, až byl pátek a já zjistila, že to tak trochu nestíhám. Vybrala jsem si jednoduchou fotografii a čágobélo. Nikdy jsem nad úkolem nestrávila tolik hodin, ale byla jsem na sebe pyšná! Panu učitelovi jsem svou práci poslala a těšila se, jak všem vytřu zrak zítra při hodině!

Do školy jsem se druhý den moc těšila, protože jsem věděla, že jsem dovedla dobrou práci a zkrátka jsem splnila první úkol. Náš pan učitel přišel do třídy a hned jeho první věta mě dostala na kolena: „Do dneška jste měli nějaké úkoly. Jsem rád, že jste je všichni splnili a teď je nám každý budete prezentovat“. Pokračoval ve svém proslovu dál, ale v mé hlavě znělo jenom prezentovat, prezentovat, prezentovat, prezentovat,...Né to není pravda. Naposledy jsem něco v angličtině prezentovala ve 3. ročníku na gymplu a bylo to strašný. Moje naděje na to být respektována v této třídě mizela jako dým. Bohužel nejhorší teprve přišlo, když začali prezentovat mí spolužáci. Jenom  podotknu, že jsou všichni tak 30+. Skoro všichni měli nějaká umělecká díla (Monet, Van Gogh, blablaba). Nikdo neměl fotografii! NIKDO! A už vůbec né fotografii budovy! Všichni to vystihovali tak a tak a mluvili o autorovi a o jejich inspiracích. Každý skoro mluvil 10 minut a já ani nevěděla, jak se ta fotka jmenuje! Úplně jsem se myšlenkami vrátila zpátky do hodiny angličtiny, kdy mě nejmenovaná paní učitelka probodávala skoro každou hodinu pohledem, ať něco řeknu a já jsem byla schopná jenom říct: "I can't eat without my eyes“. Pane bože pomoz mi! V hlavě se mi zatemnilo a já vymýšlela plán útěku. Říkala jsem si, že bych mohla odejít na záchod s věcmi a už nikdy se nevrátit, či pozvracet svou sousedku. Tužku si píchnout do ruky. Cokoliv. Bohužel nebyl čas. Řada byla na mě: „Ahoj, ta ta tak já jsem si přichystala jednoduchou fotku a nějak tak jsem se snažila ji vystihnout..bla bla bla...slova, která se ztrácení, protože se z toho stává bull***t.“ Pan učitel to raději ani nekomentoval, naštěstí, a pokračoval k dalšímu. Jenom se zmínil, že hlavní linie jsou jiné. Odcházela jsem z hodiny poučena, že už nikdy si nebudu myslet, že mám něco nejlepšího!! Tady je moje výjimečná práce:
Naše poslední hodina nebyla tak strašná, protože jsme se snažili přenést reálný prostor na papír, takže to byla jenom matematika a práce s pravítkem. Uvidíme, jak budou probíhat ty nadcházející...

Doufám, že jsem vás aspoň trochu pobavila!

Příští týden odjíždíme s rodinou na hory, takže můžete určitě očekávat nějaké to video. Budeme tam celý týden s tím, že já budu odjíždět už v pátek, protože mi přijede do New Yorku sestra s celou její famílii. Budou tady celý týden a a pak odlítají na Floridu se podívat na Jaromíra Jágra! Všem se plní jejich tajné sny! 

Pro dnešek se loučím!

Mějte se krásně a hlavně se všichni studenti dobře připravujte do školy!

Vaše T.