Blížíme se do finále

Vítám vás u dalšího povídání o slečně, která se rozhodla odjet do Ameriky a s hrůzou si uvědomila, že je tu skoro 10 měsíců! (uf uf uf) . Stále mi přijde, že někdo mávnul kouzelnou hůlkou a přesunul mě z našeho školení v New Jersey do července. Zase na druhou stranu nemůžu tvrdit, že mi stále přijde, jako kdybych tu byla první měsíc. Stále mám pocit zrychlení, které nejde zastavit a já vím, že se nenaději a bude tu konec. Tenhle článek nebude o tom, jak hledám sama sebe, ale o mé rodině, mě a mých plánech. Varuji předem, že se rozhodně nedovíte, jestli se vrátím do České republiky, nebo, jestli skončím někde jinde. Před třemi měsíci jsem vám slibovala půlroční speciál. Samozřejmě napsala jsem ho, ale vždy když jsem se k němu vrátila, tak jsem ho přepracovala a nakonec skončil v koši, protože jsem z toho bylo zoufalá. Teď je víc volna během prázdnin a tak jsem se dokopala sepsat a dopsat vše. Připravte si kávu či čaj, protože tohle vidím na delší povídání.

Popravdě, když jsem se rozhodovala, že budu aupair, tak jsem si naivně myslela, že to bude jiné. Nečetla jsem si žádné příběhy ostatních holek, ale za to jsem byla zásobována od okolí, jaká to bude hrůza a podobné tragické příběhy, co se staly a rozhodně se mohou stát i mně. Všechno jsem to brala s nadhledem a nenechala jsem se tím vystrašit, či odehnat. Nicméně jsem si vybrala rodinu, která vypadala podobně jako ta má. Podle profilu velice inteligentní lidé, podpora dětí v hudební výchově, aktivní a otevřená. Na tyhle věci jsem spoléhala, že nás to bude spojovat a já s nimi nebudu mít problém, ale mělo mi to dojít na začátku, když s nimi měla interview. Rodina mě nechtěla a já se o ní snažila bojovat. Víte, jak vypadá holka, která se snaží o kluka, který ji nemiluje? Hm, tak jsem přesně vypadala já. Zoufalka. Snažila jsem je přesvědčit o tom, že jsem ta pravá. Psala jsem sáhodlouhý email o tom, co všechno dokážu a jak jsem zapálené do práce a bla bla bla. Nakonec se mi to povedlo a rodina si mě vybrala. Hurá! Těšila jsem se na ně jako nikdo a proto už od první chvíle jsem se snažila, aby mě měli rádi. Nevadilo mi pracovat přesčasy, dělala jsme práce navíc a vždycky naivně čekala na nějakou odezvu. Odezvu, že si třeba semnou budou povídat o jiných věcech, než pracovních. Pozvou mě na narozeninovou oslavu dětí. Cokoliv. Samozřejmě pro ně jsem byla vždycky jenom aupair. Holka, co přijede na rok a postará se o děti. Oni jí dají jíst a pít a tím to hasne. Jsou to židé, tak je těžké se k nim obecně dostat, aby vás brali, ale oni ještě k tomu jsou všichni intelektuálové.Mission Impossible. Proto tento program bylo veliké zklamání z toho, že vlastně pro ně neznamenáte nic. Nemusíš to tak vždycky být, jsou rodiny, které tu "výměnu" berou vážně. Moje host máma vždycky moc mile mluvila o bývalé aupair, jak byly kamarádky a nerozlučný tým. Potvrdila mi to i naše agentka, která mi řekla, že spolu měli výjimečné spojení. Ouč. S dětmi to bylo úplně stejné. Mluvily jenom o ní a mě se zásadně nechtěly otevřít. Mám na starosti čtyři děti a každý z nich byl svůj vlastní oříšek. Po několika měsících jsme to vyřešily a teď jsme povětšinou času zadobře. Nejstarší Gidion je a byl vždy tak trochu má krevní skupina, protože miluje divadlo, chce být věčně v dění všeho a je to tak trochu cholerik. S ním jsem měl párkrát problém, ale vždy se to vyřešilo. Desetiletý Eben. Peklo na zemi. Vztekala jsem se milionkrát, jak pominutá jenom, aby na mě promluvil. Nic. Po 6ti měsících se nade mnou slitoval a začali jsme navazovat kontakt. Nejsem jejich máma, tak můžu říct, že on je můj nejoblíbenější. Žádné vztahy nejsou perfektní, takže mi taky někdy pije krev, jak je uminutej a tvrdohlavec jak palice. Neplatí to na nejmladšího kluka Jeda. Ze začátku jsem hrdinsky prohlašovala, že je ze všech nejjednodušší.Pak bum. Karta se obrátila a on mě začal nenávidět. Dokazoval všem, že rozhodně on nebude ten na kterého se bude zapomínat. Začal mít problémy ve škole, kousal spolužáky, ubližoval Miře a podobné výjevy. Nějak jsme se znepřátelili a on mě již hodněkrát poslal do háje. Oba si myslím těšíme, až se nikdy neuvidíme. Mira, což je nejmladší potvora, byla pro mě něco jako Eben. Mohla jsem jí prosit, aby mě milovala, nosit jí na zlatím polštářku, být na ní ošklivá, ale s ní to nehlo. Jsou jí dva roky a je jediná holka, tak tady v rodině určuje pravidla. Samozřejmě jí to všichni baštěj. Mezi námi to bylo chvilku dobré, pak špatné, ale teď jsme se dostaly k tomu, že jedna bez druhé to není ono. Občas stále máme chvíle si vytrhat vlasy navzájem, bez toho by to nikdy nešlo. Upřímně si nedokážu představit, že už jí pak nikdy neuvidím. Před čtrnácti dni přinesla speciální kartu ze školy, že se loučí se školou. Chodí do přípravné školy a příští rok budou s jinými spolužáky. Mě to tak dostalo, že jsem začala nad tou kartou bulet, jak malá. Snažila jsem se aspoň potlačit slzy před ní. Je to moje holčička, která není mojí holčičkou, ale vždycky v mým srdci zůstane. S nikým nebude loučení těžké jako s ní. S mými host rodiči je to trochu o něčem jiném. Na jednu stranu jsou to mí zaměstnavatelé, takže musím dělat to, co si řeknou, ale na druhou stranu jsou součástí mého života, protože sdílím s nimi zvyky a tradice a ještě k tomu spím pod jednou střechou. Už jak jsem napsala nahoře, tak jsem čekala od našeho vztahu trochu něco jiného. Elissa je ponořená do své práce skoro celý den, a když už nepracuje, tak sevěnuje dětem a naopak. Mike je celý den v práci a vídáme se maximálně ráno při snídani. Jsou mezi námi velké rozdíly, jak jazykové tak národnostní, ale i při nich nelituji mého počátečního rozhodnutí. Během svého pobytu tady jsem si nikdy neřekla, že bych se sebrala a odjela domů za maminkou. Není to tu vždy ponořené do růžové duhy, ale to k tomu životu patří. Za svůj život jsem navštívila hodně měst, ale žádné mi k srdci nepřirostl jako New York. Člověk tu může dělat spousta věcí, být kým chce a nikdy se nenudí. Když zrovna nemám moc čas na prozkoumávání města, tak jsem v kavárně a čtu si. Nikdy bych neměnila.

Před čtrnácti dny začaly dětem prázdniny a tím i jiný rozvrh pro mě. Já bohužel žádné prázdniny nemám. Hned ze začátku přijely prarodiče a vzaly Ebna do Francie. Druzí zase Gidiona do Izraele, takže já měla na krku Miru a Jeda. Většinu hlídám ráno, kdy musí Elissa něco dělat a pak mám volno, či pracuji extra večer. Oni během dne jedou do beach clubu, kde mají malou místnůstku s věcmi. Děcka můžou jít do bazenénu, či ledového oceánu. Já, abych nezůstala pozadu, tak jsem si naplánovala menší dovolenou z které rozhodně můžete očekávat VlogBlog (destinaci se dozvíte tuto sobotu). V průběhu měsíce srpna zde budu mít vzácnou návštěvu (virblllll) mojí mamku! Je to neskutečné, ale je to tak. Jako rodina jsme se rozhodli, že jí překvapíme a dáme jí netradiční narozeninový dárek (hlavně v tom má prsty náš taťka). Já jsem poslala pozvánku do ČR jako random dopis. Byla jsem zrovna u toho, kdy to rozbalovala. Myslela si, že jí přišla nějaká upomínka. Pak začala blednou a zjistila, co se stalo a hlavně co jí čeká (nutno podotknout, že nikdy neletěla letadlem) Už se na ní moc těším a jsem ráda, že konečně někdo semnou projde veškerá muzea a galerie, které jsem stále odsouvala. Doufám, že jí přesvědčím o tom, jak New York je krásné město.

Po měsíci sprnu mě čeká krutá realita, září, což je můj poslední měsíc v Americe. S rodinou jsem se dohodla, jestli bych u nich nemohla zůstat cestovatelský měsíc. Souhlasili, ale z toho samozřejmě vyplývá, že u nich neprodlužuji. Bylo to hlavně jejich rozhodnutí. Moje host máma mi to okomentovala tím, že potřebují každý rok novou aupair, ale já dobře vím, že to tím vůbec není. Každý si s každým sedne jinak a já jsem tak trochu pošuk, takže se ani nedivím, že mě chtějí z bytu (vtip). Jak tedy moje cesta bude pokračovat, tak to se dozvíte snad brzy. Teď to stále bude tajemství.

Pro dnešní povídání je to vše! Doufám, že máte vymyšlenou destinaci na dovolenou, ať už je to letní chata, užíváte si sluníčka a máte se dobře!

Zdravím z Ameriky,

Vaše T.