Měla bych už začít balit
Je to přesně 367 dní, co jsem v Americe a 364 dní, co jsem s Americkou rodinou. Čas, jak jsem předpokládala, utekl jako voda a já píšu svůj výroční blog. Měla jsem ho původně psát 11. září, ale nakonec jsem dala přednost památníků Světového obchodního centra. Následující dny jsem musela pracovat, jelikož host táta cestuje, tak na čtyři pacholky zbyly dvě ženské. Zároveň jsem se postupně začala balit, jestli jste si četli minulý článek, tak víte, že už v pondělí 18. září odlétám z Ameriky a chystám se na nové dobrodružství. Než se dostanu k tomu, kam jedu a proč, tak bych ráda napsala o mém roce v Americe. Ráda bych vás jenom upozornila, že tento článek bude asi více sentimentální.
Od první chvíle v New Yorku to byla jízda. Starat se o čtyři malé židovské děti, cestovat a také poznávat sama sebe Chtěla jsem se posunout někam se svou hroznou angličtinou a také trochu zapracovat na sobě. Angličtina byla někdy peklo a někdy stále je. Netvrdila bych o sobě, že jsem expert a teď bych složila test z angličtiny na výbornou. Lidem rozumím dobře s tím ani problémy nemám, ale někdy mám dny, kdy jsem si jistá a ptám se jako normální člověk, ale pak jsou i dny, kdy si připadám jako neandrtálec a domlouvám se hlavně rukama a vycházejí ze mě prapodivné zvuky. Za to bych si někdy střelila. Proto určitě mým cílem do konce tohohle roku je: chodit na anglické kurzy a udělat si případně certifikát. Po té druhé stránce. Nejsem si jistá, jestli jsem se změnila povahově. Zapracovala jsem na své cholerické povaze, takže když mě děti něčím naštvaly, tak už jsem se tak nerozčilovala. Každý pohár někdy přeteče. Byly dny, kdy jsem si trhala vlasy, ale když jste au pair tak vám je to stejně k ničemu. Můžete dupat, řvát a děti si stejně dělají, co chtějí. Z mé fyzické stránky jsem ráda, že jsem nepřibrala 50 kg, jak mi všichni říkali. Bála jsem se, že si budu muset koupit další sedadlo v letadle. Během roku jsem změnila svůj šatník a také trochu nechala zkrátit vlasy.
Během roku jsem se snažila najít nové kamarády, což se mi moc nepodařilo. Jsem v kontaktu s holkami, co se mnou přijely minulý rok. Hlavně s Veronikou. Pak pár kluků, ale jinak nic moc. Občas mě mrzelo, že jsem tu neměla spřízněnou duši s kterou bych mohla zajít na kafe, či žít mladistvý život. Na tu druhou stranu jsem byla ráda, že mám klid a nikdo na mě nemluví. Moje host máma mě snažila přestavit aupairkám, ale to vždycky skončilo tam, kde to začalo. Snažila jsem se držet v kontaktu se svýma kamarády z České republiky, ale jak už to tak bývá, tak s některýma jsem ztratila kontakt. Mě i jim začal jiný život, a tak se naše konverzace smrkly na "Ahoj, jak se máš a čau", nebo úplně skončily. Stýská se mi někdy po našich akcích a ráda bych je vrátila zpátky, ale vím, že stejně už to nebude jako dřív. Mého snoubence, kterého jsem si zde podle mých sourozenců měla vybrat, se nenašel. nevím proč, ale na pískovištích se moc bohatí a nezadaní neobjevují. Sakryš.
Mým "útočištěm" a útěkem před světem se zde stala kavárna, kam chodím (jsem chodila) každý den. Hungry Ghost. Zní to asi zábavně, ale každý máme něco. Někdo má rád hospodu, kino, či restauraci, kam rád chodí. Já chodila do kavárny. Zprvu jsem ji nesnášela. Pamatuji si, když jsem s dětmi šly poprvé. Prosily mě a já, když jsem to tam viděla, tak jsem jenom doufala, že už tam nikdy nevkročíme. Divný kafe, divný lidi a ještě děti k tomu hrozně zlobily. Dotáhly mě tam na slavné "cookie", které potom skončilo rozdupané na podlaze. Prohlásila jsem, že už tam s nimi nikdy nejdu. natož asi týden později hrozně pršelo a my jsme museli počkat na nejstaršího. Nebylo, kde se schovat, a tak jsem povolila a šli jsme zase do Hladového Ducha. Objednala jsem si čaj, pro děti kakao a nějakou sušenku. Byla tam dost nacpáno a nebylo si kde sednout, tak Mira byla v kočárku semnou a kluci obluzovali ostatní. Už jsem byla dost naštvaná a rozhodnutá nikdy do kavárny nejít. Nervy na prasknutí. Podávala jsem dětem jejich objednávku. Mira si dala jenom vodu a tím, jak seděla v kočárku a nebyla připoutaná se zvedla, drkla do mě a tu vodu rozlila. Najednou se ozval mužský hlas, který se tomu smál a řekl, že to nevadí. Přece jsou to jenom děti. Podívala jsem se na něj a v tu ránu jsem věděla, že v té kavárně chci strávit svůj zbytek života. Za vším hledej chlapa. Postupem času jsem si tam vytvořila známé, takže když už tam přijdu, tak všichni vědí, co chci a jenom se mě ptají, kde mám mé "roztomilé" děti. Každý, kdo zamnou přijel musel (chtěl) do kavárny chodit semnou. Každodenní tradice a žrout peněz. Většina článků, co jsem napsala, byla napsána právě v té kavárně. Zase to nesmíte brát, že jsem tam byla celý rok a nikam jinam nechodila. Mezi má nejoblíbenější místa v New Yorku patří: vyhlídka na Brooklynský most, ať už tam jdete za světla, či za tmy -dech beroucí výhled. Central park ke kterému se nemusím ani vyjadřovat. V kterémkoliv období je tam krásně. Můžete se jenom procházet, či sedět na lavičce a pozorovat lidi. Vždycky je tam, co objevovat. Ráda tam chodím si vyčistit hlavu a jen tak si zajít do přírody. Zajímavé je, že i když člověk je v tak velkém městě, tak si v Central parku připadá, jako kdyby byl v přírodě. Zrovna minulý týden jsem tam byla a pozorovala lidi, jak si sedí a jí si piknik, hrajou fotbal, soccer, mají narozeninové oslavy atd...Přinesete si jídlo a můžete tam strávit celý den. Dalším místem byl náš Prospect park. Je to od nás kousek, takže tam dojdete za 10 minut. Byla jsem tam slavit i Silvestra. Celkově o New Yorku bych mohla mluvit hodiny a hodiny. Když jsem chodila do kina, tak potom večer po představení jsem se procházela nočním městem a vychutnávat si výhledy třeba na takový Empire State Building. Za celý rok jsem si v New Yorku našla domov, jako nikdy za 19 let v Močovicích (najděte si na mapě - stojí za to). Člověk zde může být čím chce, jak chce, kdy chce. Každému je to úplně ukradený a nikdo vás za to soudit nebude. Oblečte si na sebe klidně pytel s odpadky a je to jedno. Také se mi líbí, jak se lidi k sobě chovají. Do někoho vrazíte na ulici a ten dotyčný se vám ještě začne omlouvat, že ho to moc mrzí. To samí sousedi. Můžete si o tom dotyčným myslet, co chcete, ale když je zkrátka v nesnázích, či má problémy, tak jdou a pomůžou mu. Narazíte na lidi, co jsem "fake" faleční, ale to máte i v České republice. Občas mě tu rozčilovalo to jejich nadšení. Někdy podle mě dávají do všeho moc elánu. Samozřejmě to neplatí pro celou Ameriku. Necestovala jsem úplně všude a v jednotlivých státech je to jinak. Teď jsem hlavně myslela New York.
Po čem se mi stýská? Uvítala bych lepší jídlo. Nikdy už v životě nepozřu pizzu a asi pastu už taky dlouho nebudu chtít vidět. Stýská se mi po naší kuchyni a volnosti si uvařit cokoliv, co chci a nemyslet nad tím, jestli je to košer, či jestli to neobsahuje něco na co jsou děti alergický (což je prakticky na všechno, beze srandy). Uvařit si svíčkovou, či jen tak si dál knedlo, zelo vepřo. Vždycky jsem nadávala na naší jídelnu, ale teď bych "vraždila" za jejích segedínský guláš!! Mamka mi přivezla instantní polévky, tak si je zde taky občas vařím, aby mé chuťové pohárky úplně nezakrněly. Další věcí, co mi zde schází, jsou mí chlupáči. Můj taťka se stará o Daisy (pes) a dává mi pravidelně info, kam zdrhla, co zase udělala. Lituji toho, že tu nemůžu mít žádného mazlíčka,. Děti jsou na srst alergický a host máma zvířata nesnáší. Něco v tom smyslu, že už má doma čtyři, tak nechce pátý. Od malička jsem byla na zvířata zvyklá, tak mi trochu schází. Během roku jsem tu měla jednou rybičky Rogera, kterou jsem zdědila po dětech. Moje fáze retardace stoupla na tolik, že jsem sní vedla rozhovory. Bylo to hodně špatný. Pak jsem odjela na dovolenou a oni mi jí zahubili. Mezi další nevýhodu mého pobytu je, že jsem celý rok neřídila auto. Což je jedna z věcí, co mě moc bavila. Neměla jsem pořádně možnost tady řídit a hlavně auto je vám tu k ničemu. Ráda bych si sedla do auta, zapla rádio a vyrazila na cestu. Jen já a moje auto. Doufám, že jsem to nezapomněla! Ale i přes to všechno je jedna věc po které se mi stýská nejvíc. Teprve nedávno jsem si to uvědomila, když jsme seděli s rodinou na dovolené u ohně. Chybí mi rodinná atmosféra. Večery ztrávené u ohně na Šumavě. Zábava, pivo, jídlo a sprostě mluvící bratři. To, co vám nemůže nikdo dát, i když se snažíte sebevíc. Věděla jsem do čeho jdu a nelituji toho. Jenom mě občas mrzí, že se nemůžu dostavit na narozeninové akce, společné rodinné akce a být v tom kruhu na který jsem byla zvyklá a trávit s nimi čas. S rodiči normálně udržuji skypový vztah, ale co vám budu povídat. Není to ono. Všechno má své plusy a mínusy.
Tenhle rok byl pro mě, jak už jsem zmínila neuvěřitelný. Splnila jsem si své sny a zažila spousta dobrodružství (teď si připadám jako pravý Američan), ale myslím to vážně. Nelituji rozhodnutí toho, být aupair, nebo nejít na vysokou školu. Jak už to tak bývá, tak všechno jednou končí. Já po všech rozhodnutích a přemýšlení jsem se rozhodla opustit New York a odstěhovat se do Londýna. Zase stěhování. Budu tam na nějaký čas jako aupair a pak se uvidí, co dál. Odlítám přímo do Londýna a v ČR se ani nestavuji, ale je to rozhodně blíž jak New York, tak snad přiletím na Vánoce domů. Hodně dlouhou dobu jsem o tom nechtěla psát. Nebyla jsem si tím jistá a hlavně se mi o tom nepíše snadno. Nechci to tady opouštět a hledat si jinde "domov".
Poslední týdny jsem v takové divné náladě, kdy nevím, jestli mám být veselá, smutná či natěšená. Jsem všechno. S rodinou to tady probíráme a pomalu se loučíme. Nevím, jak pro ně, ale pro mě to není jednoduché. Zažili jsme spolu rok, ať už to mezi námi bylo jakékoliv, tak na ně budu vzpomínat a stali se součástí mého života. Po tom všem vím, že mi budou chybět, i když mě někdy tak hrozně štvali. O New Yorku jako takovém, ani nemluvím. Kdybych mohla, tak chodím okolo každého domu a objímám ho. V kavárně většinou sedím a pak musím odejít, aby lidi se nezhrozili, proč brečím. Snažím se lapat každou vůni, abych jí nezapomněla. Možná si říkáte, proč tohle všechno. Člověk ale nikdy neví, co bude. Možná jsem mladá, ale nemám jistotu v tom, že se sem ještě někdy podívám. Nevím, jestli někdy ještě uvidím ten krásný úsměv baristy a nebo jestli si spolu budem povídat o jazzu.
Nicméně se snažím to přijmout. Začala jsem pomalu balit a řešit věci do budoucna. Zbývají mi tři dny, které budu trávit všude možně jenom né doma. V sobotu mám malou "goodbye" párty s rodinou v restauraci a v neděli jdu na skleničku. V pondělí ráno brzo vstávačka a hurá směr letiště.
Tímto bych tento článek ukončila. Všem děkuji, jestli jste se mnou vydrželi celý rok a doufám, že se mnou budete i ten nadcházejí v Londýně! Já, jelikož bych si ráda užívala čas tady, tak nebudu psát jiný články a ozvu se až z Londýna!
Mějte se krásně, užívejte si září a zase brzo načtenou!!
Vaše T.
Od první chvíle v New Yorku to byla jízda. Starat se o čtyři malé židovské děti, cestovat a také poznávat sama sebe Chtěla jsem se posunout někam se svou hroznou angličtinou a také trochu zapracovat na sobě. Angličtina byla někdy peklo a někdy stále je. Netvrdila bych o sobě, že jsem expert a teď bych složila test z angličtiny na výbornou. Lidem rozumím dobře s tím ani problémy nemám, ale někdy mám dny, kdy jsem si jistá a ptám se jako normální člověk, ale pak jsou i dny, kdy si připadám jako neandrtálec a domlouvám se hlavně rukama a vycházejí ze mě prapodivné zvuky. Za to bych si někdy střelila. Proto určitě mým cílem do konce tohohle roku je: chodit na anglické kurzy a udělat si případně certifikát. Po té druhé stránce. Nejsem si jistá, jestli jsem se změnila povahově. Zapracovala jsem na své cholerické povaze, takže když mě děti něčím naštvaly, tak už jsem se tak nerozčilovala. Každý pohár někdy přeteče. Byly dny, kdy jsem si trhala vlasy, ale když jste au pair tak vám je to stejně k ničemu. Můžete dupat, řvát a děti si stejně dělají, co chtějí. Z mé fyzické stránky jsem ráda, že jsem nepřibrala 50 kg, jak mi všichni říkali. Bála jsem se, že si budu muset koupit další sedadlo v letadle. Během roku jsem změnila svůj šatník a také trochu nechala zkrátit vlasy.
Během roku jsem se snažila najít nové kamarády, což se mi moc nepodařilo. Jsem v kontaktu s holkami, co se mnou přijely minulý rok. Hlavně s Veronikou. Pak pár kluků, ale jinak nic moc. Občas mě mrzelo, že jsem tu neměla spřízněnou duši s kterou bych mohla zajít na kafe, či žít mladistvý život. Na tu druhou stranu jsem byla ráda, že mám klid a nikdo na mě nemluví. Moje host máma mě snažila přestavit aupairkám, ale to vždycky skončilo tam, kde to začalo. Snažila jsem se držet v kontaktu se svýma kamarády z České republiky, ale jak už to tak bývá, tak s některýma jsem ztratila kontakt. Mě i jim začal jiný život, a tak se naše konverzace smrkly na "Ahoj, jak se máš a čau", nebo úplně skončily. Stýská se mi někdy po našich akcích a ráda bych je vrátila zpátky, ale vím, že stejně už to nebude jako dřív. Mého snoubence, kterého jsem si zde podle mých sourozenců měla vybrat, se nenašel. nevím proč, ale na pískovištích se moc bohatí a nezadaní neobjevují. Sakryš.
Mým "útočištěm" a útěkem před světem se zde stala kavárna, kam chodím (jsem chodila) každý den. Hungry Ghost. Zní to asi zábavně, ale každý máme něco. Někdo má rád hospodu, kino, či restauraci, kam rád chodí. Já chodila do kavárny. Zprvu jsem ji nesnášela. Pamatuji si, když jsem s dětmi šly poprvé. Prosily mě a já, když jsem to tam viděla, tak jsem jenom doufala, že už tam nikdy nevkročíme. Divný kafe, divný lidi a ještě děti k tomu hrozně zlobily. Dotáhly mě tam na slavné "cookie", které potom skončilo rozdupané na podlaze. Prohlásila jsem, že už tam s nimi nikdy nejdu. natož asi týden později hrozně pršelo a my jsme museli počkat na nejstaršího. Nebylo, kde se schovat, a tak jsem povolila a šli jsme zase do Hladového Ducha. Objednala jsem si čaj, pro děti kakao a nějakou sušenku. Byla tam dost nacpáno a nebylo si kde sednout, tak Mira byla v kočárku semnou a kluci obluzovali ostatní. Už jsem byla dost naštvaná a rozhodnutá nikdy do kavárny nejít. Nervy na prasknutí. Podávala jsem dětem jejich objednávku. Mira si dala jenom vodu a tím, jak seděla v kočárku a nebyla připoutaná se zvedla, drkla do mě a tu vodu rozlila. Najednou se ozval mužský hlas, který se tomu smál a řekl, že to nevadí. Přece jsou to jenom děti. Podívala jsem se na něj a v tu ránu jsem věděla, že v té kavárně chci strávit svůj zbytek života. Za vším hledej chlapa. Postupem času jsem si tam vytvořila známé, takže když už tam přijdu, tak všichni vědí, co chci a jenom se mě ptají, kde mám mé "roztomilé" děti. Každý, kdo zamnou přijel musel (chtěl) do kavárny chodit semnou. Každodenní tradice a žrout peněz. Většina článků, co jsem napsala, byla napsána právě v té kavárně. Zase to nesmíte brát, že jsem tam byla celý rok a nikam jinam nechodila. Mezi má nejoblíbenější místa v New Yorku patří: vyhlídka na Brooklynský most, ať už tam jdete za světla, či za tmy -dech beroucí výhled. Central park ke kterému se nemusím ani vyjadřovat. V kterémkoliv období je tam krásně. Můžete se jenom procházet, či sedět na lavičce a pozorovat lidi. Vždycky je tam, co objevovat. Ráda tam chodím si vyčistit hlavu a jen tak si zajít do přírody. Zajímavé je, že i když člověk je v tak velkém městě, tak si v Central parku připadá, jako kdyby byl v přírodě. Zrovna minulý týden jsem tam byla a pozorovala lidi, jak si sedí a jí si piknik, hrajou fotbal, soccer, mají narozeninové oslavy atd...Přinesete si jídlo a můžete tam strávit celý den. Dalším místem byl náš Prospect park. Je to od nás kousek, takže tam dojdete za 10 minut. Byla jsem tam slavit i Silvestra. Celkově o New Yorku bych mohla mluvit hodiny a hodiny. Když jsem chodila do kina, tak potom večer po představení jsem se procházela nočním městem a vychutnávat si výhledy třeba na takový Empire State Building. Za celý rok jsem si v New Yorku našla domov, jako nikdy za 19 let v Močovicích (najděte si na mapě - stojí za to). Člověk zde může být čím chce, jak chce, kdy chce. Každému je to úplně ukradený a nikdo vás za to soudit nebude. Oblečte si na sebe klidně pytel s odpadky a je to jedno. Také se mi líbí, jak se lidi k sobě chovají. Do někoho vrazíte na ulici a ten dotyčný se vám ještě začne omlouvat, že ho to moc mrzí. To samí sousedi. Můžete si o tom dotyčným myslet, co chcete, ale když je zkrátka v nesnázích, či má problémy, tak jdou a pomůžou mu. Narazíte na lidi, co jsem "fake" faleční, ale to máte i v České republice. Občas mě tu rozčilovalo to jejich nadšení. Někdy podle mě dávají do všeho moc elánu. Samozřejmě to neplatí pro celou Ameriku. Necestovala jsem úplně všude a v jednotlivých státech je to jinak. Teď jsem hlavně myslela New York.
Po čem se mi stýská? Uvítala bych lepší jídlo. Nikdy už v životě nepozřu pizzu a asi pastu už taky dlouho nebudu chtít vidět. Stýská se mi po naší kuchyni a volnosti si uvařit cokoliv, co chci a nemyslet nad tím, jestli je to košer, či jestli to neobsahuje něco na co jsou děti alergický (což je prakticky na všechno, beze srandy). Uvařit si svíčkovou, či jen tak si dál knedlo, zelo vepřo. Vždycky jsem nadávala na naší jídelnu, ale teď bych "vraždila" za jejích segedínský guláš!! Mamka mi přivezla instantní polévky, tak si je zde taky občas vařím, aby mé chuťové pohárky úplně nezakrněly. Další věcí, co mi zde schází, jsou mí chlupáči. Můj taťka se stará o Daisy (pes) a dává mi pravidelně info, kam zdrhla, co zase udělala. Lituji toho, že tu nemůžu mít žádného mazlíčka,. Děti jsou na srst alergický a host máma zvířata nesnáší. Něco v tom smyslu, že už má doma čtyři, tak nechce pátý. Od malička jsem byla na zvířata zvyklá, tak mi trochu schází. Během roku jsem tu měla jednou rybičky Rogera, kterou jsem zdědila po dětech. Moje fáze retardace stoupla na tolik, že jsem sní vedla rozhovory. Bylo to hodně špatný. Pak jsem odjela na dovolenou a oni mi jí zahubili. Mezi další nevýhodu mého pobytu je, že jsem celý rok neřídila auto. Což je jedna z věcí, co mě moc bavila. Neměla jsem pořádně možnost tady řídit a hlavně auto je vám tu k ničemu. Ráda bych si sedla do auta, zapla rádio a vyrazila na cestu. Jen já a moje auto. Doufám, že jsem to nezapomněla! Ale i přes to všechno je jedna věc po které se mi stýská nejvíc. Teprve nedávno jsem si to uvědomila, když jsme seděli s rodinou na dovolené u ohně. Chybí mi rodinná atmosféra. Večery ztrávené u ohně na Šumavě. Zábava, pivo, jídlo a sprostě mluvící bratři. To, co vám nemůže nikdo dát, i když se snažíte sebevíc. Věděla jsem do čeho jdu a nelituji toho. Jenom mě občas mrzí, že se nemůžu dostavit na narozeninové akce, společné rodinné akce a být v tom kruhu na který jsem byla zvyklá a trávit s nimi čas. S rodiči normálně udržuji skypový vztah, ale co vám budu povídat. Není to ono. Všechno má své plusy a mínusy.
Tenhle rok byl pro mě, jak už jsem zmínila neuvěřitelný. Splnila jsem si své sny a zažila spousta dobrodružství (teď si připadám jako pravý Američan), ale myslím to vážně. Nelituji rozhodnutí toho, být aupair, nebo nejít na vysokou školu. Jak už to tak bývá, tak všechno jednou končí. Já po všech rozhodnutích a přemýšlení jsem se rozhodla opustit New York a odstěhovat se do Londýna. Zase stěhování. Budu tam na nějaký čas jako aupair a pak se uvidí, co dál. Odlítám přímo do Londýna a v ČR se ani nestavuji, ale je to rozhodně blíž jak New York, tak snad přiletím na Vánoce domů. Hodně dlouhou dobu jsem o tom nechtěla psát. Nebyla jsem si tím jistá a hlavně se mi o tom nepíše snadno. Nechci to tady opouštět a hledat si jinde "domov".
Poslední týdny jsem v takové divné náladě, kdy nevím, jestli mám být veselá, smutná či natěšená. Jsem všechno. S rodinou to tady probíráme a pomalu se loučíme. Nevím, jak pro ně, ale pro mě to není jednoduché. Zažili jsme spolu rok, ať už to mezi námi bylo jakékoliv, tak na ně budu vzpomínat a stali se součástí mého života. Po tom všem vím, že mi budou chybět, i když mě někdy tak hrozně štvali. O New Yorku jako takovém, ani nemluvím. Kdybych mohla, tak chodím okolo každého domu a objímám ho. V kavárně většinou sedím a pak musím odejít, aby lidi se nezhrozili, proč brečím. Snažím se lapat každou vůni, abych jí nezapomněla. Možná si říkáte, proč tohle všechno. Člověk ale nikdy neví, co bude. Možná jsem mladá, ale nemám jistotu v tom, že se sem ještě někdy podívám. Nevím, jestli někdy ještě uvidím ten krásný úsměv baristy a nebo jestli si spolu budem povídat o jazzu.
Nicméně se snažím to přijmout. Začala jsem pomalu balit a řešit věci do budoucna. Zbývají mi tři dny, které budu trávit všude možně jenom né doma. V sobotu mám malou "goodbye" párty s rodinou v restauraci a v neděli jdu na skleničku. V pondělí ráno brzo vstávačka a hurá směr letiště.
Tímto bych tento článek ukončila. Všem děkuji, jestli jste se mnou vydrželi celý rok a doufám, že se mnou budete i ten nadcházejí v Londýně! Já, jelikož bych si ráda užívala čas tady, tak nebudu psát jiný články a ozvu se až z Londýna!
Mějte se krásně, užívejte si září a zase brzo načtenou!!
Vaše T.
Komentáře
Okomentovat