A co bylo dál?

října 10, 2017

A co bylo dál?

Zdravím vás všechny! Chvilku jsem zvažovala, jestli vůbec v blogování pokračovat. Po delším rozmýšlení jsem se rozhodla a jak můžete vidět, tak odpověď je pozitivní. Když už jsem byla připravená před čtrnácti dny psát článek, tak jsem si uvědomila, že mi chybí docela důležitá věc k počítači. Nabíječka. Opět. Už se mi to nejspíš stane prokletím, že ji někde zapomenu, či ztratím. Minulý rok, když jsem se stěhovala do USA, tak jsem ji ztratila a teď, když jsem se stěhovala do UK, tak jsem si na letišti uvědomila, že je moje nabíječka zapojená stále v mém pokoji. Hlavně tu poslední noc jsem si hlavně říkala, že jí nesmím zapomenout. Po pár dnech shánění jsem ji musela objednat na Amazonu, protože tady ti lumeni ji nikde neměli.

Všechno tedy dobře dopadlo a já zase můžu psát. Jak už jsem psala v minulém článku, tak letošní rok bude z jiného prostředí a to z místa, kde má sídlo Britská královna, Londýn. O Londýně už jsem uvažovala od sedmé třídy, že bych se tam jednoho dne odstěhovala. Zajímavá historie, krásná města a i krajina není zrovna špatná. Sama mám o Anglii povídání, vlajku, tuna obrázku mi visí na zdi v pokojíčku. Byla jsem doslova Anglii posedlá. Pak po střední to všechno dopadlo, tak jak to dopadlo, ale i tak jsem zde. V krásném Londýně. Nicméně, než začnu vyprávět první příběhy a zážitky, tak bych se ještě vrátila k nedokončenému loučení s rodinou a se samostatným New Yorkem.

Od té doby, co jsem napsala poslední článek, jsem se nezastavila. Balila jsem o sto šest, hlídala a do toho se snažila co nejvíc užít poslední dny ve městě. Balení rozhodně nebylo jednoduché, protože jsem šla do toho s tím, že se mi vše musí vejít do velkého kufru. Vyhodila jsem rozbité, ošklivé věci, které měli tam poslední cestu. Některé oblečení jsem vyřadila na charitu. V neděli jsem na kufru skákala, dupala a prosila, aby se tam všechno vešlo. Co se týká loučení, tak to proběhlo jenom v rodinném kruhu. Byli jsme domluveni na večeři v italské pizzerii. Nebudu lhát, ale již v sobotu to se mnou nebylo moc jednoduché. Stačilo mi opravdu málo. Před večeří jsem se snažila promyslet řeč, která by dávala smysl. Abych to zkrátila, tak k mé slavné řeči jsme se pořádně nedostali. Všichni začali přede mnou a začali mi říkat čeho si váží, po čem se jim bude stýskat a tak dále. Bylo to hezký, ale ne extra dramatický. Pak jsem přišla na řadu já a začala jsem mluvit k dětem zvlášť a když jsem byla u Ebna, tak jsem se neudržela a začalo to. Mé vzlykání po restauraci slyšeli všichni. Nedokázala jsem pořádně ze sebe nic dostat a jenom si utírala slzy. Srandovní bylo na tom, že všichni na mě koukali a čekali, co řeknu a já jenom brečela a říkala, že mě to moc mrzí. Celkově naše "loučící" večeře byla tak rychlá, že já jsem se vlastně ani nenajedla a už jsme odcházeli. Pak jsme se k tomu už nevraceli a když jsme přišli domů, tak jsem si šla zase balit věci. Radši. V neděli probíhali poslední dodělávky v mém pokoji. Vyhazování a čištění pokoje,. Po roce jsem našla svůj ztracený lak na nehty (výhra)! Následovala kavárna, kde jsem raději nechtěla sedět, protože bych tam ztropila další scénu o kterou jsem rozhodně nestála. Dala jsem si před poslední matchu a mandlový dortík a razila na Manhattan. Nevěděla jsem, kam se dřív podívat, tak jsem si nakonec rozhodla pro kompromis začít od středu. Stihla jsem Union Square, Flatiron, Times Square a na závěr Brooklynský most s výhledem. I kdybych se tam už nikdy nepodívala, což pochybuji, tak na tohle město budu vzpomínat na vždycky s láskou. Město na mém home seznamu napsané jako první. Samotné loučení se neobešlo bez slz.
Dalšího dne ráno jsem odlétala brzo. Snídaně byla přišlo mi až nezvykle normální. Rodiče balili na polední chvíli obědy (zapomněli, že jejich au pair už jim to dělat nebude) a kluci se přetvářeli a Mira ležela na koberci a vztekle kopala nohami, že jí maminka nechce dát medicínu. Nakonec naše loučení nebylo tak drastické. Já jsem přinesla kufry, hodila je do auta a rychle jsem běžela obejmout Elissu. Kluci jeli s námi, jelikož jsme je vysazovali na autobusové zastávce. Miře jsem aspoň naposledy zamávala. Jela jsem na letiště s Mikem, který byl tak laskav a ještě mě nechal jít do Hungry Ghost. Pro mé největší zklamání, tam ten, který tam měl být nebyl. Možná to pro něj bylo lepší, že jsem ho nemohla unést a vzít si ho do Londýna. Potom mé zážitky už nejsou tak zajímavý. Škoda, že mě nikdo nevyfotil. Vypadala jsem, jak stěhovák. Nakonec jsem musela některé ještě věci tam nechat. Čeho nejvíc lituji byl můj obraz, který mi nechtěli vzít do letadla a já ho tam musela nechat, ale jinak věcí, co zůstali na letišti, moc nelituji. Usadila jsem se do letadla, zamávala New Yorku a během cesty cvičila svůj britský přízvuk. Slečna přede mnou byla Angličanka a stále tam mumlala "bloody hell", což je jedna z nejpoužívanější nadávkovaní fráze. A byl konec.

Tímto oficiálně uzavírám svůj au pair rok v Americe a přesunula se na nový rok ve Velké Británii.

Poslednní selfie v pokoji

Prospect park

Poslední selfie na Times Square

Hungry Ghost kavárna

Chapter 2.

První, co mě prásklo po příletu do obličeje bylo počasí. Byla jsem psychicky připravená na déšť, ale mé tělo nebylo fyzicky připraveno na tu neskutečnou zimu. Já si celý týden v Americe chodila v kraťasech a tílku a najednou v Londýně bylo 15 stupňů a déšť. Naštěstí mě hned čekal můj nový host táta na letišti a jeli jsme směr ku novému domovu. Bála jsem se, jestli nebudeme mít bariéru, ale celou cestu jsme nezavřeli pusu. Mé uvítání doma bylo krásné. Dostala jsem drobnosti od rodiny a holky mi nakreslily obrázky plus překvapení v kinder vajíčku! Konečně mám normální pokoj s rovnou podlahou a neděravým stropem! Jediné mínus je výhled, který mám na ulici, ale beru to tak, že aspoň budu jak ta babka všehovědka. Tyhle tři týdny byly super. Stále si na sebe s rodinou zvykáme, ale musím uznat, že zatím nějaký větší problém nebyl a rozumíme si. Mám česko-slovenská rodina, která má dvě holky - Emu a Ellu. V Anglii žijí už přes rok. Emě jsou čerstvé 3 roky, takže je stejně stará jako Mira a Elle je rok a šest měsíců. Přes den chodí starší do školky na pouhé 3 hodiny a dvakrát do týdne má školku až do 3. Moje povinnosti jsou stejné jako v Americe. Ráno příprava do školy, doprovázení do školky, pak zabavení menší, oběd, spánek, vyzvednutí ze školy, hraní, procházka, večeře a volno. Budu připravovat obědy, lehce uklízet a občas skládat prádlo. Jedna z největších výhod jsou volné večery a hlavně volné víkendy. Možná jedna z nevýhod je ta, že se zde bavíme hlavně česky a občas slovensky. Já mám možnost se bavit anglicky mimo barák se sousedy s kterými chodíme do školky a s kamarády. Mám v tom občas guláš, takže jsem omylem na paní učitelku mluvila česky. Minulý týden přijela host mámy rodina ze Slovenska. Předpokládám, že na konci tohoto roku se nebudu umět ani podepsat. Co se týká rozdílů oproti Americe. Stále si zvykám na přehození stran u aut, že jezdí na druhé straně. Přes přechody se raději vícekrát ohlížím, jak blázen. Když jsem jela se podívat do centra, tak jsem jela známým doubledeckerem a po dvou minutách jsem cítila, že se pozvracím. Vůbec se řidič toho nebál a šoupal tam zatáčky. Tolikrát jsem si už říkala, že to nevybereme a skončíme v tom malém domečku. Další změna je i samostatná angličtina. O Američanech se říká, že jí mají lajdáckou a je to pravda. Když vyloženě dotyčný není někde z přistěhovalecké speciální osady, tak se jim dá rozumět dobře. Za to Angličani jsou experti na jejich krásný přízvuk a rychlost. První den jsem šla vyzvednout Emu ze školky a nějací tatínkové si ze mě utahovali, že jsem přijela z Ameriky a pak něco začali říkat a já jim prakticky nerozuměla. Mluvili hrozně rychle a já jenom stála a civěla. Bude to zajímavé.
Nicméně změnu jsem očekávala a tu taky dostávám. Byla jsem připravená na všechny věci, takže mě nic moc nepřekvapilo a nezklamalo. Nebudu lhát, že se mi po New Yorku nestýská a hned bych se tam nevrátila. Byl to určitý styl života na který jsem byla zvyklá. Není to vůbec o tom, že tam bylo více teplo a vysokých budovách. Po rodině se mi moc nestýská jsem ráda, že můj rok s nimi je u konce. Jak už jsem psala, tak byli chvíle dobré i zlé. Beztak stále na ně myslím a doufám, že se mají dobře. Na každém kroku myslím stále na Miru a Ebna. Je neuvěřitelný, jak se vám dokáže někdo dostat takhle pod kůži. Snažím se holky moc nesrovnávat, ale jde to ztěžka. Co se týče kavárny, tak náhradnici jsem si nenašla a myslím si, že ani nenajdu. Je potřeba si najít nový zvyk. Hlavně je to pro mě jednodušší, když mám v pokoji psací stůl. Nejspíš dlouhou dobu nevyjdou žadné vlogy. Měla bych nápadů hodně, ale nemám kameru na kterou si už taky dlouho šetřím. POtřebovala bych se k tomu už konečně dokopat a pořídit si něco, aby i ty fotky za něco stály. Mezi mé plány patří Oxford, Cambridge, Liverpool, Bílé skály,..není toho málo a uvidím, co stihnu do Vánoc. Rozhodně se aspoň budu chlubit v rámci článků. Jeden z největších cestovatelský plánů je moje domovina do které pojedu okolo Vánoc. Jsem zvědavá, co se za ten rok a něco změnilo!

S tím bych se pro dnešek rozloučila! Mějte se jako vždy krásně a užívejte si podzima!

Vaše T.