Když není o čem psát

Když není o čem psát, tak blog takzvaně hnije, či spíš hnije majitel daného blogu, protože nemá o čem psát. Před týdnem jsem zrovna nad tímhle problémem uvažovala. S čím bych se s vámi mohla podělit. Můj život v Anglii je tak trochu nudný a dalo by se říct stejný. Ráno chodím do školky, pak chystám nějaký ten oběd, vyzvednu dítě ze školky a pak si hrajeme, či jdeme na procházku, když moje služba skončí většinou únavou lehnu do postele a koukám na seriál. Pak se každý den přemlouvám, abych dělala něco smysluplného. Mohla bych se s vámi podělit o jednu historku. Tak se svěřím.

Bylo zrovna pátek třináctého. Na pověry o tomto dni nevěřím a jsou mi jedno. Bohužel ten den nám došly plínky a já to nevěděla. Zjistila jsem to, až když byla poslední sundána z dítěte. Rychle jsem začala prohledávat barák a odběhla se podívat do jejich pokojíčku, kde naštěstí byl poslední zachránce. Byly to dvě minuty, kdy jsem byla pryč. Když jsem se vrátila, tak jsem s hrůzou v oku spatřila něco, co bych si přála, aby se nikdy nestalo. Přímo uprostřed místnosti se tam činilo a hnusné smrdělo. Dítě s radostí v očích mi oznámilo, že udělalo "kaku", jak se to u nás říká. Ano, bylo to hovno na podlaze. Nejsem žádná fiflena, který to vadí, ale že by se mi to nějak líbilo, to se říct nedá. Po deratizováni kuchyně došlo na rozbití skleničky, takže jsme ještě hodinu uklízeli rozbitou skleničku. Karma. Nevím, jestli tahle historka stála za podělení se svými čtenáři, ale rozhodně vám třeba vykouzlí úsměv na tváři. Co jsem se chtěla s vámi podělit, je to, že konečně jsem si koupila letenky do Prahy. Po roce a čtyřech měsících zpátky do své domoviny. Vůbec se nebojím a už vůbec nepanikařím. ÁÁÁ. To by bylo k mé budoucnosti, ale co se týká mé minulosti a chtěla jsem se o to podělit je, že jsem byla na kulturním představení, které bylo pro lidi starší deseti let a všude byli dospělí!

Nevím, zda li jsem se o tom zmiňovala v minulém článku, ale již dlouho mám zde vyhlídnutý dobrovolný herecký soubor New Stagers, který mi dohodila má host máma. Před měsícem jsem je okukovala na webových stránkách a přemýšlela o zapojení se a přitom jsem si všimla, že budou mít představení Ghost by Henrik Ibsen. Proto jsem neváhala a zaškrtla si datum v kalendáři. Na představení jsem pozvala svou host mámu, jelikož se mi moc nechtělo jít samo. Bylo to v malém anglickém divadélku, kam se sotva vešlo 50 lidí. Naštěstí si rovnou vedle nás si sedla ukecaná paní, která je součástí dobrovolníků, jako 70% publika. Hned jsme se dali do řeči a já se dozvěděla spousta zajímavých věcí. Třeba, že to ani moc nejsou dobrovolníci a amatéři, kteří si jen tak hrajou pro zábavu. Někteří za sebou mají divadelní vzdělání, jenom soubor nemá peníze na to, aby to bylo na víc profesionální úrovni. Herců je spousta a né všichni se dostanou do filmů a seriálů. Samozřejmě já jsem na profesionální úrovni, tak, že v klidu dokážu hrát koště v koutě, či nosit vodu ´v zákulisí. Dělala si srandu, že taky mají v souboru nějakou náplavu z Ameriky. Haha. Jak paní popsala, tak představení bylo dech beroucí. Ani nevíme, jak dvě hodiny rychle utekly. Po představení jsme chvilku popíjely víno před divadlem a pak si zavolaly taxík. Cestou zpátky jsem přemýšlela, jak je přesvědčit, aby si mě k sobě vzali. Klidně si budu od toho fešáka, co tam vystupoval, platit hodiny britského přízvuku. Doma jsem si připravovala nadšením článek v hlavě, jak se o to podělím.

Po měsíci jsem byla nadšená! Nicméně nevím, zda to bylo sandwichem z odpoledne, či tím divným vínem, ale najednou jsem se raději rozhodla si jít lehnout, i když bylo deset hodin večer. Nevzalo mi to tu radost a věděla jsem, že druhý den budu jako nová!

Následujícího rána se to nezlepšilo. Byla jsem naštvaná, že hloupé víno mi zkazí celou neděli a já kvůli jedné sklence mám kocovinu. Bylo mi zle. Celý den jsem strávila v posteli, klepající se a čekající na zázrak. Bolela mě hlava k neuvěření, ať už jsem se pohla jakkoliv myslela jsem, že mi pukne. Večer mi došlo, že to asi není kocovinou. Doplazila jsem se do kuchyně pro teploměr a s hrůzou zjistila, že mám 40 teploty a do toho jsem začala zvracet. Nic hezkého.Nejdřív jsem si říkala, že to bude viróza, tak jsem si vzala Nurofen a šla spát. Jen tak mimochodem. Já nikdy nejsem nemocná. Teda aspoň jsem nebývala. V posledním měsíci, co jsem v Londýně jsem již po druhý, což mě dosti znepokojovalo. Nemohla jsem vůbec nic. Klepala jsem se v posteli a moje hlava se každou chvíli měla roztříštit na sto malých kousíčků. Aspoň tak mi to připomínalo. Nemohla jsem vůbec spát a čekala na zázrak dalšího dne, kdy jsem tajně doufala, že se to zlepší. Jelikož můj stav se nelepšil, tak jsem k večeru byla doporučena, ať si zavolám doktorovi. Náš telefonát s panem trval deset minut, než jsme se prokousali těhotenstvím a Afrikou a všemi různými nemoci. Přepojil k mě k doktorce do "walk in" centra. Což je centrum, kde nemusíte být objednaní a stačí tam jenom vejít a oni vás vyšetři. Paní mi už volala, že na mě čeká. V půl osmí večer. Naštěstí to není od našeho baráku daleko, ale i tak každý krok pro mě byl utrpením. Byla jsem citlivá na světlo, hlava mě bolela a chtělo se mi spát. Vypadala jsem jako chodící mumie. V čekárně jsem málem usla. Zavolala si mě žena, která absolutně nevypadala, že tomu rozumí. Bez pláště, pokašlávala a když mě měla změřit tlak, tak odešla někam na deset minut z ordinace. Změřila mi tlak a teplotu, zeptala se mě na symptomy, přeměřila si mě a raději mě poslala do nemocnice na odběry krve, jelikož tam na to nemají věci. Chvilku jsem držela ten papír a přemýšlela, jestli si nedělá srandu. Opravdu myslela nemocnic. Já ze všeho nejvíc nesnáším nemocnice. Děsí mě, i když jsem nikdy v žádné nebyla a tuplem tam jít na odběry krve. Jinak všechno bylo v normálu, až na mou teplotu, která byla 37, 8 a mou třeskoucí hlavu. Doma jsem bez špetky nadšení oznámila novinu. Chvilku se diskutovalo nad tím, jestli jet, či ne. Byla jsem přemluvena, že když člověk cestuje a poznává nové kraje, tak by měl poznat i místní emergency room a už i to, jak zde místní doktoři odebírají krev. Odeberou mi jí a jsem volná jít a s tím jsem tam i jela.

Když přijdete na emergency, tak si vás nejdřív zavolá sestra, která s vámi probere, co vám je a proč tam jste, aby se předešlo vtipálkům, kterým nic není a nezdržovali tam a aby se udalo číslo "naléhavosti". Sestře jsem tedy předala dopis od tamté doktorky z "walk in", popsala symptomy, ona si mne prohlédla řekla svých pár "hm" a vypsala mi kartu, kterou jsem měla předat jiné sestře na vyplnění. To mi nějak nejdřív nedošlo a díky tomu jsem tam seděla o hodinu déle. Chytrák Terka. Myslím, že čekárny na emergency nemusím popisovat. Vypadají všude stejně. Hodně lidí, kteří mají odlišné problémy. Nejbizarnější byl pár, kde chlap usínal na židli a jeho přítelkyně mu přitom sahala do pusy a něco mu z ní vytahovala. U toho jsem myslela, že zrovna vyzvracím své žaludeční šťávy. Naštěstí mé utrpení netrvalo dlouho a pan doktor si mě zavolal na ty odběry a znova se mě zeptal na mé symptomy, které byly stále stejné. Snažil se mě při odbírání  uklidnit, že taky zná Prahu a jak Karlův most je krásnej a jak by se tam rád podíval znova. Naštěstí to nabral v pořádku. Pak se na mě podíval a povídá, že je potřeba udělat pár testů. To už jsem se radovala, že půjdu domů a už psala skoro host máme, ať mi zavolá taxíka. Bylo to asi dalších 30 minut, kdy si mě zavolal zase jiný doktor a znova se mě zeptal na mé symptomy. Stále se nic nezměnilo. Neuvěřitelná bolest hlavy, teplota, světlo plachost a zvracení. Ten druhý pan doktor mě zrovna nepotěšil a odvedl mě do místnosti mezi jiné chudáky, kteří leželi na lůžkách. Posadil mě na židli a jen tak mimochodem mi oznámil, že půjdu na sken hlavy a zůstanu v nemocnici přes noc. PANEBOŽE! PANEBOŽE! ZŮSTAT V NEMOCNIC?! SKEN HLAVY?! CO?!! Asi takhle to vypadalo v mé hlavě potom, co mi to oznámil. Absolutně jsem nevěděla, co mi je a hrozně jsem se bála. Neměla jsem u sebe nic na sleepover v nemocnici! Po chvilce za mnou přišla sestra a dala mi antibiotika a nechala mě si lehnout na lůžko. To už jsem přestala schízovat a pomalu se smiřovala se svým osudem. Napsala jsem rodičům, ať mě nečekají na večeři. Ti to zrovna taky nenesli s nadšením. Mysleli si jako já, že je to jenom viróza a já tam budu jen na odběry. Po hodině na antibiotikách si pro mě přijel další pán, který mě odvezl na CT. Všichni okolo mě mi tvrdí, jak je to prestižní jít na sken hlavy a jak se na to čeká takovou dobu a já si jenom přijedu do UK a mám to.Supr! Bylo mi zle, bolela mě hlava a byla mi strašná zima a nějaký CT mi bylo úplně ukradený. Hlavně, abych to měla brzo za sebou a mohla jít konečně spát. Pak mě odvezl zase nějaký pán zpátky do mé "komůrky", kde jsem další hodinu ležela a proudily mi do těla antibiotika. Jen jsem tam ležela  a pozorovala dění okolo. Sem tam přišly sestry něco přeměřit a později zase nová doktorka, která opět se mě zeptala, co mi je. Potom se mi konečně svěřila, že se obávají, že mám meningitidu a proto si mě tam nechali a, aby ji úplně vyloučili, tak musím na poslední test. Musí mi odebrat mozkomíšní mok. Další test. Po další hodině přišla jiná doktorka, která se mě opět a myslím si, že už naposledy zeptala na mé symptomy, vysvětlila mi postup a šli jsme na to. Celá procedura není moc hezká. Ležela jsem na boku, kdy ona do mě píchla injekce na umrtvení dané části zad a pak další jehlou hledala to správné místo na odebrání mozkomíšního moku. Já jsem tam jenom ležela a říkala si, jaký to muselo být ve válce. Celý proces trval 10 minut a ona ze mě vybrala takový malý vzorek vody.

Bylo půl třetí ráno, kdy mě konečně pustili a já mohla být přepravená na pokoj. Jen tak pro zajímavost jsem tam byla od půl devátý do půl třetí. Prakticky jsem tam jenom čekala na doktory. Připadala jsem si na poslední čáře. Bylo mi všechno jedno. Díky tomu zákroku jsem se nesměla další dvě hodiny hýbat. Sestra mě tam opečovávala. Sundala mi boty a dávala mi pít. Ve čtyři hodiny ráno přišla jiná, která mi jenom napíchla kapačku a odešla. Já nemohla spát, takže jsem jenom  přemýšlela nad tím, jaký článek napíšu. V životě jsem nebyla v nemocnici, když se nepočítá rozbitý koleno z nehody na motorce, a najednou v UK se mi to vydaří. Né, že by to byl můj sen.

Byla jsem unavená k smrti, až když se mi to skoro podařilo, tak se rozrazily dveře, že mi jde sestra odebrat další krev. Přišla ke mě a pak zase odešla. Divný. Od té chvíle se u mě dveře netrhly. Furt mi tam někdo chodil měřit tlak, teplotu a uklízet. Pak přišla i trochu nakrklá paní se snídaní. Myslím, že jsem měla cornflakes Okolo desáté přišla má doktorka mě kontrolovat a konečně mi oznámit mou diagnozu. Byla to virová meningitida, která se právě projevuje bolestí hlavy, horečkou a zvracením. U bakteriální meningitidy je horší průběh, který může skončit i smrtí, což mi samozřejmě nezapomněla zmínit. Byla jsem tam do odpoledne na pozorování, jestli nebudu ještě zvracet, či moje teplota se nezvedne. Po celou dobu jsem tam ležela, jako kdybych se nemohla hýbat a koukala na svět okolo. měla jsem pokoj

Doma mě přivítali a rovnou poslali do karantény ve které jsem prakticky až do dnes. Jsem jenom ve svém pokoji, dodržujeme stoprocentrní hygienu a už čtyři dny jsem se neviděla s dětmi, což je rozumné. Dneska po dlouhé době jsem nabrala trochu síly a rozhodla se, že něco sepíšu, když není o čem psát. Rozhodně jsem nečekala, že moje "kocovina" bude mít takovýhle průběh a já skončím v nemocnici. Příští týden jdu na kontrolu, takže doufám, že tam půjdu jenom na odebrání krve a pak pojedu zase domů.

To by bylo pro můj článek všechno. Doufám, že vy jste zdraví a maximálně vás porazí nějaká hloupá rýma!

Opatrujte se,

Vaše T.