Návrat do rodné hroudy

                                                              

Vítejte v roce v 2018!!!

Přesně jako na potvoru se stane něco, co nechcete, aby se stalo. Nejspíš je to v mé karmě. Věděla jsem, že po dvou měsících "nic nedělání" už konečně všechno musím dohnat a napsat něco nového. V rámci probíhající nemoci, tentokrát zánět dutin, jsem se vrhla v neděli do psaní článku. Po třech hodinách smolení jsem si odfrkla, dopsala Vaše RT, protáhla se a šla si pustit muziku s tím, že se k tomu vrátím třeba za třicet minut na dodělávky a pokusit se trochu opravit hrubky. V češtině opravdu nejsem dobrá.Nicméně, co se nestalo. Seknul se mi internet a článek se mi neuložil. Chvilku sem koukala na obrazovku, jako smyslu zbavená a pak si rezignovaně pustila film s tím, že se na to taky už můžu vykakat. Nicméně jsem si dala dva dny volno a zase se do toho pustila.

Za ty dva měsíce je toho opravdu dost, co jsem se chtěla podělit. Asi jedním z největších událostí byl návrat do České republiky po hooodně dlouhé době. Být vámi, tak si připravím kávu, čaj a nějakou tu sladkou tečku. Tohle bude na delší čouhej.

V listopadu po úplném vyzdravení meningitidy jsem najela zpět do rutiny každodenního života au pair.  Je pravda, že se ještě v listopadu byla k ruce host mom, ale postupně už to bylo na mně. Starat se o program, běhat do školky, balit obídky, vařit apod. Když to porovnám s prací v New Yorku, tak tady to není tak náročné na lítání všude možně po aktivitách, ale spíš na přípravě dobrého programu pro tu menší. Do toho se váže i spaní. Moje denní rutina je následující: ráno vstát, obléct obě dvě, rychle běžet jako do školky, procházka/aktivita v podobě skákacího hradu, uložit do postele menší, jídlo a pak zase pro tu starší. Většinou jkí vyzvedávám okolo třetí hodiny odpolední, kdy pak už v půl čtvrté zalezlo slunko a stejně se nikam nedalo jít, takže se pak s dětma plácá vevnitř. Jedna z nejhorších variant je ta, když jsou holky nemocné a my nikam nemůžeme. Já jsem protivná i ony. Když je krize, tak máme povoleno se koukat na televizi. Respektive u nás frčí Fíha Tralala. Nevím, jestli tu paní znáte, či její program. Já znám na zpaměť jí i veškeré její příbuzné. Abych osvětlila, tak paní Tralala točí videa pro děti. Edukativní. Zpívá do toho a ukazuje různé věci. Děti na tom užíždějí. Jestli neznáte, tak rozhodně doporučuji vyhledat. To je asi jedna z mála věcí, která mi v Americe nechyběla. Pak když se třeba na to koukáte třikrát do týdně, tak všechny její písničky vám hrajou v hlavě nonstop. Takto dělá kačička a takto zase macko... Myslím si, že budu potom tak zdravá rovnou do blázince. Vždycky po mé směně mě napadá, jak sakra to ty matky dávaj? Mají je 12+ hodin a nemají kam utéct. Já vím, že jsou to jejich broučkové apod, ale i tak. Obdivuji. Já jsem ráda, že můžu za sebou zavřít dveře a křícící dítě nechat na pospas jiným.

S blížícím se prosincem a odletem na mně dopadala čím dál tím větší panika. Hlavně, co se týče nakupování dárků. Stále jsem šmejdila po obchodech, vymýšlela, přepočítávala peníze. Strašný. Možná se vám to může dát úsměvný, ale já chodila spát s otázkami, jestli bych přece jenom neměla koupit něco lepšího a nebo něco většího. Tolik si to zaslouží. Kdybych mohla, tak všem koupím modré z nebe. Jelikož už se potom blížil datum mého odletu a já začala být na nože, tak se mě do toho ještě lidi ptali, jak se moc těším a jaké mám plány. Hrozně jsem se bála a to už vlastně od první chvíle, kdy jsem koupila letenky do Prahy. Bude to stejný? Změnila jsem se? Budem si moc o čem povídat? Neočekávají přece jenom něco víc? Stále takovéhle otázky dokola. Byla jsem i nervozní z toho, jestli mi vůbec vyjde můj tajný plán, který jsem upekla na své rodiče a hned vám o něm povím.

Moje host rodina v Londýně si brala na tři týdny dovolenou a odjeli na Vánoce, jako každý rok do Prahy. Tím pádem jsem mohla odjet taktéž. Odlétala jsem 15. prosince z letiště Gatwik, ale vtip byl v tom, že rodičům jsem řekla, že přilétnu  až 20. prosince v 17:20. Tím pádem nevěděli chudáci, co je čeká za překvapení. Trvání samotného letu z Londýna do Prahy trvá přibližně dvě hodiny, ale připadalo mi, jako když to trvá nejmíň pět hodin. Takový ten pocit, kdy chcete přeskočit nejradší všechno a už to mít za sebou. Už je vidět a nepodnikat tak dlouhou cestu. Ještě štěstí, že člověk neletěl třeba z Los Angeles. Nervozitou bych pukla. Při příletu jsem rychle brala nohy na ramena a pelášila si vyzvednout své kufry. Při čekání jsem neslušně vyslechla rozhovor českých kolegů, kteří se vrátili zrovna z Londýna. Povídali si, jak to bylo super, ale už se nemůžou dočkat až si otevřou jedno chlazený. Doma je doma. Z letiště mne vyzvedla sestra s pugétem a se slzama v očích. Já na slzy moc nejsem, ale už jsem taky měla namále. Nechtěly jsme se ani moc nikde zdržovat a mít to obě za sebou. Rodiče bydlí v krásné vesnici s názvem Močovice, která je od Ruzyně vzdálená asi hodinu a půl.

Po té hodince a půl jsme TAM byli. Stála jsem u nás na příjezdové cestě a myslela si, že vrhnu. První jsem musela jít obejmou mého pejska, který se za tu dobu tak trochu zakulatil a přišlo mi, že mu někdo zkrátil nožičky. Byla jsem radostí bez sebe (už začaly slzičky). Pak se šlo na to. Domluva byla jasná. Sestra půjde první a odláká pozornost a já tam potom do toho vstoupím a budu doufat, že je netrefí. Ona pomalu kráčela do bytu a já čekala na naší chodbě. Taťka se tam s ní vehementně vítal, hlavně se s mým synovcem a mamka myla nádobí. Jaká  byla cesta, co si dáš k jídlu,...Do toho sestra začala mluvit, že se omlouvá, ale musela ještě vyzvednout po cestě nějaký balíček. V tu chvíli jsem přišla já. Jak jsem byla nervozní, tak jsem prohodila frází něco: "Tak  jak se tady všichni máte?" a jenom jsem okolo nich prošla. Rozhodně né žádné vítání ve stylu Američanů. Jejich obličeje stály docela za vyfocení. Oba se pět minut ani nepohnuli a jenom na mě zírali. Už jsem se docela bála, jestli fakt nemám volat 112. Potom už naštěstí začali mluvit a došlo na víc slziček a objetí. Bylo to tak všechno zvláštní. člověk si to milionkrát prochází ve své hlavě, jak by to mohlo být a jak to bude a ve skutečnosti to je vše jinak. Rychlí a neuvěřitelný. Člověk je nadupanej tím adrenalinem, že si tu situaci ani neuvědomuje.  Byli z toho chudáci vykolejení ještě hodně dlouho a stále se ptali, co tam dělám, vždyť ám přiletět, až ve středu! Už jim to nikdy neudělám. Otevřeli jsme víno, pokecali jsme. Pak už mě to samotné nedalo a já začala šmejdit po bytě. Prohledávat a zkoumat, co se změnilo za mojí nepřítomnosti. Všechno se zmenšilo. Najednou naše kuchyně mi přišla, jak pro bandu trpaslíků to samé můj pokoj a předsíň. Nic se jinak nezměnilo. Stále ten starý dobrý domov, kde jsem dřív žila. Ty největší návaly vzpomínek přišly až potom, co jsem se prohrabávala a třídila své staré věci z pokoje. Oblečení, fotky, tašky, parfémy atd. Raději jsem v tom nechtěla moc zabředávat, jinak bych se z toho nedostala a byla bych tam do teď. Ani bych si nepřála vrátit minulost, jenom bych se tam na chvilku vrátila a prožila ten okamžik ještě jednou zopakovala. Lidí, co jsem potkala a ztratila. Jenom jsem se koukala na fotky a říkala si, že už je ty lidi nikdy neuvidím. Dělala jsem hlavně revizy

, aby se tam mohly nastěhovat jiní.

První týden byl z mé „dovolené“ byl hlavně navštěvovací. O víkendu mamka dělala svíčkovou a byly tam ségry s rodinami a brácha. Doháněla jsem i ztracený čas s kamarády. 

Čáslav - město, kam jsem chodila na školu.

S kamarádkou Ivet

S kamarády v Praze

Se synovcem

Sice teda si píšeme skoro pořád, ale vždycky si máme o čem popovídat. Čeho jsem se bála nejvíc, že mezi námi vzniknout nějaká hluchá místa, kde na sebe budeme koukat a nevědět, co říct. Naštěstí se to nestalo. Byla jsem dost zaneprázdněná a nevyžírala jsem jenom cukroví a nenavštěvovala všechny. Měla jsem před naplánované dvě akce: první byla dělat prezentaci o Židovství a Britských Vánocích pro první třídu a druhá, že jsem doprovázela mši na Štědrý večer v kostele. Na akci s dětmi mě přemluvila mamka, která teď dělá ve školství. Měla jsem povídat o tom jaké to bylo, jaké mají tradice, jak a co jedí. V plánu bylo sehrát cestovatelku s kufrem, která jezdí po světě a sbírá informace. Napochodovala jsem do jejich třídy a všichni ztichly. Koukaly na mě a já na ně mluvila anglicky. Udělala jsem si z toho trochu srandu, aby se aspoň zasmály. Vyklopila jsme ji, že jsem z Česka a byla jsem nějakou dobu v Americe a v Anglii. Chvilku jsme se bavili na dané téma, ale pak přešli na jejich tradice a co oni si přejí k Vánocům. Je zvláštní to pocit být v roli vyprávějícího. Završily jsme to zpíváním koled. Všechno dopadlo dobře a já doufám, že se to dětem a učitelům líbilo (hlavně mojí mamce). Hihi. Na tu druhou akci jsem byla dotázána  mé sestry, jestli bych je nemohla během mše doprovázet na varhany. To se ještě dostáváme k jiné věci, o které nevíte. Vrátíme se zpět do doby, kdy jsme byla nemocná (v listopadu). V té době jsem přemýšlela o koupi elektrického piána a začala jsem projíždět všemožné online weby, jak závislá. Někdy mi přijde, že když se na něco upnu, tak to musím mít. Po dlouhém hledání jsem našla vymakanou klavinovu za skvělou cenu a to bych nebyla já, abych do toho nešla. Proč zrátka nemít obří nástroj v pokoji.

Moje miminko. Hlavní důvod koupě byl ten, že nechci úplně zakrnět v něčem, co mi docela jde a ted druhý, že sestra mi poslala noty, které bych já měla hrát na mši. Chtěla jsem trénvat a být ready. Teda rodina z toho tenkrát moc do stropu neskákala, ale je to klavinova u které se dá měnit volume a nebo si jí rovnou dát do sluchátek, tak že to nikdo neslyší. Má spoustu programů a nahrávání, kde si to potom můžete přetáhnout do počítače a dál upravovat. Chlap na Ebey mi to tehdá prodal skoro zadarmo se vším vybavením. Nicméně jsem se snažila cvičit, cvičit a cvičit, abych zkrátka nikoho nezklamala. Nikdy předtím jsem na varhany nehrála. Úplný nováček, co se týče vytahování rejstříků apod. Nohama jsem nehrála. Naštěstí. Byla jsem z toho dost nervozní, protože jsem doprovázela Štědrovečerní mši, kde bylo spousta lidí, který tomu rozumí a člověk musí být přesný jak hodinky. Pár chybiček se mi tam vloudilo, ale jinak doufá, že z toho všichni měli dobrý pocit a nic moc jsem nezkazila. Pro mě to byl neuvěřitelný pocit sedět za tak velkým nástrojem! Ganster style!

To už bylo na Štědrý den. Pak jsem s rodiči sedla do auta a jela směr Praha. Než ještě jsem odjela do Ameriky, tak každý rok jsme slavili Vánoce u nás doma s rodiči plus ti, co zbyli. Jelikož by bylo divné, abychom byli jenom já a naši, tak jsme byli pozvání do Prahy za mojí sestrou. U někoho je tradicí jíst řízky s bramborovým salátem, u nás máme kapra na černo s houskovými knedlíky. Jedna z mála věci, co mi chyběla v New Yorku. Když jsme přijeli, všechno už bylo přichystané a perfektně připravené. Já jako dárek přivezla typické "crackers" z Anglie. Po prásknutí/ otevření v nich je malý dárek, vtip a korunu, kterou si nasadíte a nevypadáte vůbec k smíchu. Jelikož sestra má malého kluka, tak se muselo rychle jít na dárky, aby mohl jít spát. Já nevím čím jsem si to zasloužila, ale dostala spusta věci letos pod stromečkem. Asii, protože jsem byla dlouho pryč. Dostala jsem: foťák na cestování, hodinky, levandulový olej, lístky do divadla, knížky, dvě trička s New Yorkem, naušnice, IQ hru, ovečku, boty a atd...nečekala jsem to!Jsou to všechny dárky, co jsem dostala od svých sourozenců, kamarárdů a rodičů dohromady. Například já zase rodičům dala knížku o svém putování po Americe. Dělala jsem jí na poslední chvílí,jak jinak já, a v Čáslavi jsem zasekala 23. prosince krám na asi hodinu, kdy všichni ve frontě protestovali, že si taky chtěli vytisknout nějaké fotky. I prodavačka byla dost nevrlá. Pak jsem večer jsem to slepovala do tří do rána a snažila se nebýt moc teatrální a neřvat nad každou.

Taťkovi jsem přivezla anglický čaj, hrníček a mamce voňavku a hrníček se zahrádkou. Byl to krásný večer. Koukali jsme se na Anděla Páně a pili víno. Měli jsme takzvaně maximální pohodu.

Druhý týden byl odpočinkově odpočinkový, ale zase jsme se s rodiči přemístili. Stála jsem se přemisťovala. Tentokrát do Českých Budějovic, kde mi bydlí další dva bráchové. A ano, mám velkou rodinu. Nechtějte, abych začala s jmény mých synovců a neteří. Tam probíhaly další oslavy. Chodili  jsme na procházky, na nákupy a doháněli ztracený čas, kdy jsme se neviděli. Já hlavně nechci být moc ta teta, která o svých synovcích a neteřích nic neví, tak s nimi chci trávit čas, i když ho bylo málo.

S mamkou

Jedno malé doporučení z Českých Budějovic: Vřele doporučuji restauraci: Born in London, kterou vede mé švagrové kamarádka. Byla jsem tam již podruhé a vždycky spokojená. Tentokrát jsem ochutnala anglickou snídani, která byla výborná! Mají samozřejmě i jiné, i dokonce fish and chips! Majitelé žili dlouhou dobu v Anglii a ví co se patří! Celkovou parádu jsem završila odjezdem na Šumavu, kde máme chatu. Konečně po sto letech jsem stála na běžkách! Moje fyzička je na hluboké nule. Někde možná -15, takže aspoň vím na čem potřeba zapracovat.

Zase jedna z mála věcí, co mi scházela, byly lyže a příroda. Minulý rok jsem byla na horách, ale byly neuvěřitelně nudné a ještě k tomu jsem furt hlídala. Klidně bych tam strávila celý týden a jenom si jezdila na lyžích! To už všechno bylo těsně před Silvestrem. Byla jsem s rodiči sama a ani se moc nenudila. Byli jsme se projít a navštívit známé.

Naše Silvestrovská párty byla následující: já spala asi do osmi a pak jsme s rodiči hráli Člověče nezlob se a když přišla půlnoc, tak jsem je vyvezla ke kostelíku, kde je krásný výhled na město. Nejsem moc ten typ člověka, který potřebuje velký párty spousta lidí. Můj předešlý plán byl, že bych si mohla pustit film doma a pak bouchnout šampaňské. 

Pak bohužel už následoval týden třetí a poslední, který byl i tak trochu pracovní. Jezdila jsem za svou rodinou na výpomoc do Prahy každý den, až teda na jeden, kde jsem nedorazila na směnu ze svých osobních důvodů a nemělo to zrovna dobré dopady. O tom se ještě zmíním později. Co vám budu povídat, došlo k hořkosladkému konci. Nemám nic osobně proti České republice, ale popravdě poslední dny jsem byla ráda, že už zase mizím za kanál. Během týdne jsem zase začala balit, uklízet a loučit se. Tentokrát to bylo jiný. Vím, že je mám kousek a kdyby se něco stalo, tak jsem tam za tři hodiny. Mám je na blízku.

V Londýně jsem byla víkend sama, kde jsem měla čas na třídění myšlenek. Jak jsem už psala, tak jsem to trochu pokadila u své rodiny a v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, což je na tom asi to nejhorší. V tomhle je to jiný od Ameriky, že mám s nimi jiný vztah a jsou o dost striktnější. Měli jsme naplánovaný rozhovor na neděli, až se vrátíme všichni zpět.  Víc se o tom rozepisovat nechci, jak to dopadlo a o čem jsme se bavili, chci si to nechat na další článek, kde to trochu bude podrobnější.

Přijde mi, že bych to měla zakončit velkým moudrem na konec. Žádné moudra nemám. Byla jsem ráda, že jsem byla zpátky doma, i když jsem z toho měla takové bobky a nakonec to bylo normální. I když to bylo dobré být se svojí rodinou, tak jsem musela utíkat občas za oceán a myslela dost na New York. Co jsem dělala minulý rok , jak jsem trávila Vánoce. Přemýšlela jsem nad tím, jak se asi mají asi Eichenwaldovi a co dělá moje milovaná Mira. Jak je to možný, že se vám někdo dokáže takhle vrýt do paměti? Tisíckrát jsem otevřela dveře do Hungry Ghostu a dala si zelený čaj, nebo matcha latté. Už jenom tím, že to tu píšu, tak jsem mimo. Jdeme se posunout dál

Závěrem tedy.

Doufám, že jste měli hezké Vánoce a hlavně všichni ve zdraví! Do nového roku, i když je teda už skoro únor, vám přeju hodně úspěchů a hlavně hodně zážitků! Nevím, jak jste velcí fandové do předsevzetích. Já jsem si dávala minulý rok o blogu a více článků, což stále platí, ale jak jsem již zmiňovala v Americe, tak hlavním cílem je si dodělat certifikát z angličtiny! Tak snad!

Mějte se krásně! 

Vaše RT.