Náhody a nehody

Mám už nějak tak sepsaný Brighton a co se dělo po mé dovolené, ale naskytla se mi situace, která potřebovala sepsat dřív. Před rokem jsem psala taky psala někdy jednotlivé dny, které stály za starou bačkoru, či byly tak úžasné a bylo třeba o nich něco napsat. Včerejšek patří zrovna mezi ty o které je třeba se podělit.

V naší ulici žije asi 7 rodin různého věku. Staří, mladí, bez dětný a s dětmi. My bydlíme zrovna mezi jednou starou paní, která je moc sympatická a vedle rodiny, která má dvě malé děti. Otilku a Lochio. Jsou ze Skotska a v životě jsem nepotkala příjemnější pár. Otilka chodí s naší Emou do školky a dřívávějc, kdy její mamka nechodila do práce, tak jsme chodili spolu a povídali si. Otilka je dítě, které by bylo občas držet na provázku a jen tak nikam nepouštět. Malá drobounká holčička, která všude vleze, všechno vyleje. Taková malá katastrofa.Občas, když u nich hlídám, tak již po dvou hodinách bych si potřebovala dát sklenku bílého. Zrovna ve středu jsem ji pozvala k nám, aby si tady hrála s Emou. Byly u Emičky zavřené v pokoji a hrály si. Nikdo nebrečel, hezky si povídaly, tak jsem uznala, že není třeba tam chodit. Po chvilce jsem radši šla zjistit situaci a je dobře, že jsem to udělala. Všude byl rozpatlaný krém. Na koberci, v posteli na prostěradle a v domečku pro panenky. Obě tam stály a pak mi řekly, že to není vtipný, co se stalo, ale že se snažily hrát na maminky. Trochu mi připomíná mě. Takový malý neposeda vynásobený třikrát.

Nicméně včera, v pátek, jsme šli společně, jako každý pátek, na balet. Moje parta a sousedky parta. Nechtělo se mi úplně s nimi jít, protože jsou to vždycky nervy. Bojí te se, jestli zastaví na přechodu, jestli nevběhne na ulici a nepřejede jí auto. Vždycky jsem ráda za mé nenáročné a víceméně poslušné děti. Po baletu by měly být obě víc unavené, ale to se moc nestává. Otilka i Emička, ještě víc řádí. Přišli jsme domů a já si plánovala, že s mýma holkami si něco pustíme v televizi, dáme si nějaký jogurt a zkrátka bude páteční pohoda. Už jsme se loučily, když Ema mě začala prosit, jestli by nemohla jít k nim na chvilku si ještě pohrát. Netvářila jsem se na to, ale sousedka mi řekla, že je to v pohodě. V ten moment jsem si nebyla jistá. Věděla jsem, že je unavená (sousedka) a nechtěla jsem jí přidělávat starosti, ale ona trvala na svém, tak jsem si řekla, že ať si tam chvilku pohrají a já ji za 30 minut vyzvednu na večeři. Jen, co jsem přišla domů jsem z toho neměla dobrý pocit a říkala si, že jsem jí já spíš měla pohlídat Otilku. Ona si aspoň mohla udělat v klidu večeři. Přemýšlela jsem nad tím a měla jsem z toho divný pocit. Přes naše zdi je slyšet skoro všechno, takže jsem tam i slyšela křik malé Oti a rozhodla se, že už radši pro tu Emičku půjdu. V tom okamžiku mi někdo zaťukal na dveře a já viděla, že je to sousedka. Nebyla. Byli to nějací malí kluci a Emička. Vypadlo z nich, abych šla k sousedce. Tak jsem popadla Ellu a šla. Jsou momenty a obrázky, které bych chtěla z paměti vymazat. Sousedka ležela na zemi v bezvědomí a u ni druhá sousedka, která jí dávala druhou pomoc. V domě bylo rozlité spousta vody, ale naštěstí jsem neviděla žádnou krev. Proběhlo to rychle. Zeptala jsem, jestli nemám zavolat záchranku, ale ona mi řekla, ať vezmu holky k sobě. Popadla jsem je a šly jsme k nám. Otilka brečela a byla v šoku. Snažila jsem je všechny uklidnit, i sebe, a šoupla jsem je před televizi, ať se koukají na Peppu Pig. Udělala jsem jim jídlo a pití a nevnímala, co se dělo venku. Slyšela jsem záchranku a potom přišli zamnou i sousedi probrat klíče a její děti Otilku a Lochio. Co vlastně bude dál. Ještě k tomu navíc její manžel byl služebně v Americe a vracel se druhý den ráno. Vzala jsem děti k nám a zavolala svým rodičům. Snažila se myslet pozitivně. Děti u nás zůstaly nás zůstaly něco přes dvě hodiny a pak si je vyzvedla nějaká příbuzná/sestřenice, nebo kdo to byl.

Nevím pořádně, co se stalo a jak se to stalo. Emička mi tu popisovala, že Otilka rozlila vodu ze záchodu na podlahu a ona na tom uklouzla a bouchla se do hlavy. Každý však podává jiné informace. Mě jenom ze všeho toho dění a té situace štve, že jsem to tušila, že se něco stane a neudělala jsem nic. Šestý smysl nehod a neštěstích, který vám napovídá. Samozřejmě vím, že se to může stát kdykoliv a jakkoliv. Nicméně ten malý pocit viny tam zůstane a já si stále řikám: kdyby..

Každopádně dneska ráno mi rodina řekla, že byla přes noc v nemocnici a všechny skeny apod vypadají dobře, ale nevím, kdy jí pustí a jak to nakonec dopadne. Snad všechno dobře. Člověk stále si musí připomínat, že jeho život je bublinka, která kdykoliv může prasknout.

To by bylo pro můj den asi všechno. Doufám, že vy jste měli pátek lepší a užíváte si skoro léta! Já už mám sepsaný článek o Brightnu a jenom přemýšlím, jestli k tomu udělat to video, či nikoliv. Hmm...

Mějte se!

Vaše RT!