Výročí

září 19, 2018

Výročí

Dlouho jsem se zase neozvala s novými zprávami a dneska se mi to hodí. Hlavně, protože dneska je mé výročí tady v Londýně, které by se určitě mělo oslavit. Zase ten rok protekl mezi prsty ani člověk pořádně neví jak. Nemůžu zase tvrdit, že jsem pořádného nic nezažila. Již od začátku roku s novou rodinou jsem si vyzkoušela jaký je pobyt v nemocni a nebo jaké je to málem ztratit práci. Sice nebylo tolik cestování jak jsem si to představovala, ale i ty malé výlety stačí: dvakrát Česká republika - Vánoce a prázdniny, dvakrát Brighton, Oxford a teď poslední Cambridge. Jako konečným mým cílem byl certifikát z angličtiny, který jsem také zvládla - a ještě vás o tom neinformovala.

Zkoušky jsem dělala na začátku prázdnin, než jsem odjížděla do ČR. Upřímně jsem, že jsem to projela na plné čáře. Bylo to těžký, i když jsem se připravovala a pak teda raději jsem dělala, že se na to zapomene a já to nikdy nezkoušela. Nicméně výsledky mi už přišly. Na úroveň C1, což byl můj cíl, bylo minimum bodu 180 a já dosáhla 176, což znamená, že sice nedostávám ten, co jsem chtěla ale byl mi přidělen B2 úroveň - 4 hloupé body!! Teď si asi někteří myslí, že je to nic moc, ale upřímně, já jsem ráda i za tohle. Za každý oddíl se dává určitý počet bodů a z těch se pak určí výsledek (čtení, gramatika, mluvení, psaní a poslech). Nejlepší výsledek mi vyšel z mluvení a z psaní, což byl výsledek na úrovni rodilého mluvčího z čeho mám asi největší radost. Zkazila mi to samozřejmě gramatika. Konečně po dvou letech v cizí zemi, se něco zrodilo, i když zatím něco malého, ale na tom se bude dál pracovat. Příští rok třeba to ž bude C2. Nebudu usínat na vavřínech a pokračovat dál! Rozhodně dobrý na holku, která asi málem (pětkrát) propadla z angličtiny. Ano Mrs. F. jdu si pro vás!

Z angličtiny a ze všeho radost mám, ale asi největší se zapisuje cyklistickému závodu z minulého týdne. Minulý rok to byl Aaron a letos něco z jiného soudku. Cyklistika. Jedna z věcí kterou miluju sledovat a ostatní to nechápou. Můj taťka mě na to přivedl, kdy se každý rok koukáme na Tour de France, ale s tím, že taťka preferuje přírodu Francie a Terka čumí na cyklisty.V Londýně, minulý týden, se jela poslední etapa z Tour of Britain a v závodě nechyběl někdo koho léta sleduju. Chris Froome a Geraint Thomas. Celou neděli jsem si na to vyhradila a dokonce i proaktivně připravila tričko (jsem si nestačila koupit originální). Rodina se na mě koukala, jak na blázna. Holka, co podporuje cyklisty. Pecka. Vstala jsem, co nejdřív, abych stihla to nejlepší místo a hlavně je všechny vidět a plně podporovat. Byla jsem tam v 11 a závod začínal v 15:30. Jejich autobusy měly přijet okolo 13:30, no a hádejte kolik lidí proaktivně tam bylo se mnou? Nula. Až okolo 12 se ke mě přidalo pár lidí s tričkama Sky - ti největší fandové. Stáli jsme tam asi 2 hodiny, když se konečně objevil jejich autobus a pak dalších 45 minut než se uráčeli vykročit z autobusu. Jejich mechanici připravovali kola a plac pro rozhovory. Pak když už vyšli, tak všichni začali tleskat a pískat. Já nikdy nebyla extra na autogramiády, ale sakra tyhle kluk jsem musela vidět. Člověk se snaží jím něco říct, vymáčknout ze sebe něco víc, než: jsi pro mě inspirací a můžeme se spolu prosím vyfotit? Ale realita je jiná. Byla jsem vyřízená a nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu děje. Byl to stejný zážitek jako minulý rok ten zpěvák. Nepopsatelný. Žiju tím doteď. Mám podpis a fotku od někoho, kdo vyhrál Tour de France, Giro a Vueltu, kdo se narodil v Kenya a šel si za svým snem a tvrdě makal. Když o tom tak přemýšlím, tak bych si taky měla koupit dres a konečně vyrazit se koukat na přírodu ze sedla.

Nicméně. Stalo se toho hodně. Byl to skvělý rok, i když na začátku jsem si to nemyslela. Opouštěla jsem New York City. Místo, které jsem milovala a nepřipouštěla, že někde jinde bych mohla žít. Londýn není jako NYC a nikdy nebude. Na New Yorku jsem občas nesnášela ty fake lidi, co vás sice krásně a s úsměvem zdravili, ale mysleli si o vás svý - jako au pair pro ně nejste nic. V Londýně se nikdo extra nepřetvařuje - prostě se na vás blbě koukaj, tak to znamená, že vás rádi nemaj. Tečka. Co nesnáším na Londýně? Jsou autobusy s polstrováním, kdy vás v létě sedačka kouše. Metra, kde je i na podzim k padnutí. Drahou dopravu a jídlo. Za to jsem si tu ale našla kamarády s kterýma se vídám a nebo jsem s nima stále v kontaktu. Isabella - byla z Jižní Afriky a odjela v lednu pryč domů za svou rodinou. Maria, holka z Itálie a bylo to sakra na ní poznat. Kdo neviděl video z Brightnu, musí se podívat. Trávily jsme spolu skoro každou sobotu v místní hospodě a lovily Brity - teda spíš kluky z Austrálie. Odjela v červnu do Itálie. Hádejte kdo je pozvanej na italskou kávičku? No a v neposlední řadě tu mám i české holky Karinu (Karu) a Marťu. Obě dvě jsou to nanny a výhodou je si pořádně zanadávat na ty děti v češtině a ještě to sdílet.

New York mi chybí. Stále. Teď jsem si ale našla život tady a uvidím, kam mě to potáhne dál. Snad ten paskvil Trump zatím to tam nezruinuje.

Já nakonec zůstávám u rodiny až do prosince. Padesátkrát jsem svůj plán změnila. Během září/října si mám v plánu najít novou práci a konečně začít dělat něco nového: chtěla bych začít s recepční v hotelu, ale rýsuje se mi tam ještě něco mnohem lepšího, ale to se ještě uvidí. Můj pracovní rozvrh není tolik nabitý, protože mladší El je třikrát do týdne ve školce od 9-12 a Emě začala povinná školní docházka od 8:30 do 15:30. Tady se s tím nepářou. Ve čtyřech letech musí pěkně začít studovat. Já jsem díky tomu, že tu zůstávám přesedlala na vyšší pozici. Z aupair na nanny! VAŠE CHŮVA K POHLEDÁNÍ! jééj! Je to hlavně o větším aranžování rozvrhu, praní, uklízení apod (v neposlední řadě o lepším platu).

To by bylo asi všechno. Já jdu připravovat čokoládové muffiny pro rodinu jako překvapení, vzbudit malé škvrně a jít pro Emču do školy. Hurey!

Přidávám sem pár fotek z léta!

Děkuju, že tu semnou stále jste!

Vaše jediná: Teresa