Indický pot a slzy

prosince 30, 2019

Indický pot a slzy

Nebojte slzy byly hlavně štěstí, ale ten pot? Toho už tu bylo…

Rodina

Nicméně pojďme začít, kde jsme přestali. Jak mé cestování a poznávání pokračuje?

Měli jsme naplánováno jet do města Mysoru a tam cvičit yogu s Ajayem (s kterým jsme cvičili náš první workshop). Nakonec jsme se rozhodli nejet a zůstat v Kovalamu. Letenky byly příliš drahé a nevyplatilo by se tam jet na pár dní a pak zase zpátky. Proto jsme se rozhodli zůstat tady a zkusit nové věci.

Já poprvé zkusila surfing. Měla jsem zatím jen jednu lekci, protože je to trochu dražší, ale chtěla bych v tom pokračovat a aspoň pár dalších lekcí do konce naší dovolené dát. Mám ráda vodní sporty a odmalička bych řekla, že jsem vodní živel. Retheesh je můj opak. Má rád sporty, rád zkouší nové věci, ale voda mezi ně moc nepatří. A to je jedna z věcí, která je od nás odlišná. My, jako západní civilizace se nemůžeme dočkat jet k moři a vyvalit se na pláži (né samozřejmě všichni). Oni mají z moře respekt a nejsou zrovna hynt se do vody hnát. Na pláži je spousta plavčíků, kteří kontrolují, aby hlavně Indové nešli moc do hloubky a daleko, protože neumějí moc plavat. Retheesh mi říkal, že už tu bylo spoustu případů, kde Indi neodhadli situaci a vzal je spodní proud a utopili. Retheesh a jeho kamarádi umí plavat, což je ojedinělé, však na nich člověk vidí tu opatrnost. Co se týče kultury, tak pánové se většinou koupou jen v kraťasech a v triku, ale ženy jdou sári, či v churida (

Moje vánoční churida - ještě k tomu nosí šátek normálně

přidám obrázek pro vysvětlení). Nejdou daleko do moře. Vždycky se drží při kraji. Já jsem si teda plavky vzala. Je to tu turistické místo, tak na ženy v plavkách jsou zvyklý, ale i tak se cítím někdy zvláštně. Když se jdu koupat, tak mám přes sebe ručník, až do poslední chvíle.

No každý si vždycky najde své. Retheesh chtěl již dlouhou dobu vyzkoušet nejstarší martial art což je Kalarypayattu, které pochází z Keraly. Já se přidala také, ale trochu jsem z toho taková rozpačitá. On a jeho kamarád si to užívají. I když teď má ten můj bolavé koleno, tak jde a je za “bojovníka“. Není to zrovna jednoduché. Člověk musí mít hodně trpělivosti a pečlivosti. Je to dobré na flexibilitu, sebeobranu a hlavně na disciplínu. Pokud se mi to podaří, tak zkusím nás nahrát, když ne, tak tady se můžete podívat na ukázku: https://www.youtube.com/watch?v=oI84oM_bJeg. Zatím nejsme jako oni. Cvičíme začátky, ale kdo ví co bude za týden?

Náš den je vždycky nabitý za což jsem ráda. Ráno buď hatha yoga, či kalarypayttu. Pak následuje snídaně. Odpoledne máme další yogu, večeři a spát. Náš mezičas využíváme na odpočinek a plavání/nakupování a povídání si s kamarády. Na snídani většinou chodíme do místního cafe při pláži, kde vaří indická i mezinárodní jídla, což ocení Ind i někdo, kdo cestuje a chce občas se najíst ze „své“ kuchyně. Je to v rukou místního Rajeshe a pánů ze Švédska. Rajesh zdědil restauraci po

Naše kavárna

dědečkovi a pak nabral na palubu spolu majitele, kteří k tomu přidali trochu toho evropského. Určitě se o café budu zmiňovat. Je to naše oblíbené místo na snídaně, oběd a večeře. Ale nebojte nechodíme jen tam, ale i do místních lokálů. Něco ve stylu, jak už jsem popisovala minule. Na Štědrý den na oběd jsme šli do menší restaurace Rose Mary Kitchen, která mi spíš připadala, že jdeme k někomu domů. Tři stoly, umyvadlo jedna usměvavá paní a jedeš. Lokální pohoštění. Víš, že se dobře najíš, neutratíš moc a na ostatní nehledíš. Odpoledne máme další yogu Ashtangu a potom jdeme někam na večeři a spát.

Asi si možná říkáte, že toho neděláme moc a věnujeme spousta času yoze. No, máme naplánované výlety, ale to podstatné, proč jsme sem přijeli byla hlavně yoga a rodina. Pro Retheeshe je to podstatný čas, který potřebuje věnovat sobě a své profesy. V Londýně cvičí, ale tady v Indii je to jiné. Může vypnout a věnovat se pouze yoze a nemusí se soustředit na nic jiného. Co se týče mě, tak jak už jsem psala minule, je to výzva. Doma cvičím, ale né pravidelně každý den. Kdybychom jeli právě do Mysoru, tak by mě čekala lekce dvakrát denně dvě hodiny pod vedením učitele, který je velice přísný. Takže jsem se trochu bála protože jsem věděla, že mě čekají galeje, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem na ty galeje připravená. Byla jsem trochu ráda, že jsme zůstali tady a cvičíme s naším kamarádem Ajayem (je tu hodně Ajay), který mi pomáhá hlavně s Ashtangou v zlepšování mých pozicích. Co si budem povídat, tak to není jednoduché. Jsou rána, kdy se mi nechce vstávat v 6:15 a jít něco dělat, nebo odpoledne se v tom vedru potit. Všechno je to o nastavení hlavy. Ze začátku to všechno bylo „Joo ty to dáš, to je super“ pak postupem dnů, kdy pokračujete si říkáte „Proč? Proč se musím tady potit? Proč mi to sakra už nejde? Nemám se na to vykašlat?“. Najednou se člověk najde v té fázi, kdy hledá výmluvy. Říká svému tělu, že je unavený, nemůže, bolí ho to apod. Ten pocit, kdy se hádáte se sama sebou je nejhorší. Chtěla jsem si odpočinout. Nadruhou stranu. Po tom všem přemýšlení a vymýšlení pak člověk po cvičení zjistí, jak ho to baví. Jak je rád, že se k něčemu dokopal. Postupně na sobě vidím tu změnu a né jenom fyzickou, ale i psychickou. U některé věcí bych řekla, že nedokážu před rokem. Houbelec. You just need to show up and work hard, babe.

Proto ten pot. A ty slzy? To je proces pročišťováni říká ten můj. Jsou to slzy štěstí.

Mají tu Baťu! A velkou!

kytky do temple

Na zeleninových trzích

Všechno se samozřejmě nosí na hlavě

Naše první společné Vánoce jsme oslavili večeří v mém oblíbeném ABC s kamarádem, (Nebudu ani začínat kolik kamarádů a známých Retheeshe jsem už potkala. Pomalu se snažím zapamatovat jejich jména…) Já jsem během dne volala rodině a snažila se dohnat trochu ten jazyk český. Uvědomila jsem si, že od té doby co jsem z „domu“ trávím Vánoce jinak než předtím. Rok 2016 v New Yorku oslavený v kině a pak procházkou k Rockefeler centre ke stromečku. 2017 v Praze s mojí rodinou. 2018 v Londýně s kamarádkou. 2019 v Indii. Příští rok to vidím na Gronsko , nebo někde v pralese, aby to bylo vždycky trochu originální. Vánoce byly hezký, i když hodně netradiční. V teple se sluníčkem a mořem. Vánoční atmosféra nebyla moc ve vzduchu, i když se tady snažili udělat pěkné dekorace. Světýlka a řetězy apod. no stále musí zapracovat na tom sněhu.

Jedna naše Vánoční

Na druhý den jsme vyrazili za rodinou na snídani. Setkali jsme se v počtu né tak velkém jako obvykle.My, Rethesovy sestry s rodinou a rodiče. Vánoce neslaví, že by měli stromeček a poslouchali koledy, ale tím, že okolo je spousta kostelů a křesťanů, tak jsou zvyklí na Vánoce a většinou se sejde právě rodina a mají spolu slavnostní jídlo. Seděli jsme na zemi a sdíleli jsme vynikající jídlo. Po obědě jsme vyrazili na výlet do zahradního centra. Kdybych mohla., tak mám už polovinu centra doma. Mají to obrovské. Normálně jsme i platili vstup (z celou rodinu asi tak 10 korun). Něco asi jako fata morgana. Procházeli jsme to hodinu a půl! Mají tam kytičky všude a zvířátka (koně, pštrosy, krocany..) Velký rodinný výlet. Po zahradním centru jsme jeli navštívit babičku. Jeho babičce je 85 let a je čilá jak včelka. Vaří, uklízí…vždycky když k ní přijdu dává mi pusy na čelo a mluví na mě malayalam, že u ní musím zůstat, či ona přijde za mnou do Kovalamu. Zkrátka a dobře. I když jsem tak daleko a moje rodina je možná v České republice, tak já se tu necítím osaměle ba naopak jako člen indické rodiny. Moc hezky se o mě starají.

štědrovečerní večeře

V zahradním centru

Moje první sárí

kluci a retheesh hrají hru

Právě včera jsme měli rodinné setkání o kterém musím něco sepsat, protože něco takovéhle ho se v Česku nenajde. Tak zase příště.

Mějte se krásně a do Nového roku přeji všem to nejlepší. Buďte k sobě hodní, zdraví a do nového roku vkročte tou správnou nohou. Která to je to už se rozhodněte sami.

Pusinky, RT.

Více fotek: