První žážitky z Indie

Wow – to by bylo asi slovo, které by popsalo dosavadní zážitky z cest. Mám teď chvilku času než přijde ten můj z procházky s kamarády (říkal, že to bude na půl hodinu a již jsem ho neviděla dvě hodiny). Jedna z věcí, co Indii neřeší -  čas. Tak jsem chtěla sepsat pár řádků s dosavadními zážitky z cest. Všechno pěkně čerstvé.

Do poslední hodiny jsme připravovali doma veškeré věci do Indie, tak to byl trochu stres a spěch. Rozhodně na mě přišla cestovní horečka. Obzvlášť, když jedu do země, kde to neznám a nevím pořádně, co očekávat. Mám toho dost? Nemám toho dost? A nepotřebuji si rovnou těch triček koupit tři kufry? Jako kdyby mě posedl démon. Naštěstí všechno napětí a stres zmizel jak jsme nasedli do taxíku a já věděla, že už stejně nic změnit nemůžu. Řiď se pravidlem – co nemáš, to nepotřebuješ.  

Cesta letadlem byla pohodová. Sedm hodin letu uběhlo rychle. Dostali jsme něco malého k jídlu a k pití, koukali se na film a taky spali. Doletěli jsme do Bahrainu k ránu a hned na čekání na kontrolu jsme potkali dvě holčiny, které s námi byly celých sedm hodin strávených na letišti. Holčiny byly z Indie a každá z jiné části. Jedna letěla za rodinou z Ameriky do Mombae a druhá z Londýna do Chennai. Nevěřila jsem, že by mohla být na letišti taková sranda. Nejdřív jsme pro jednu zařizovali víza, aby mohla ven z letiště, kde by mohla zabít trochu času, protože musela čekat na spoj deset hodin. Tam jsme potkali místního securiťáka, který nám ukázal jak to na letišti chodí. Taky nám poradil, kam jít, když chceme na jídlo. Prakticky dvě hodiny přemlouvání lidí, aby nám dali jídlo. Partička tří Indů a jedné Češky.Když už bylo ke konci a my se chystali každý na let, přišlo mi, jako když se známe věky. 

S příchodem odletu do Trivandrum do Indie se ve mně trochu probudila nervozitka, ale naštěstí jsem byla tak unavená, že jsem ji hned zahnala a usla.

Na letišti na nás čekal už odvoz. Retheshův bratranec, strýček a švagr. Já samozřejmě neváhala a hned jsem jim podala ruku, abych je přivítala a představila se a oni na mě koukali jak solný sloup. Pak jsem se dozvěděla, že nevěděli, co mají dělat. Nikdo předtím jim ruku nepodal. Já se zkrátka představila, jak mě to rodiče naučili. Teplo a dusno nebylo tak hrozné jak jsem si představovala, tak se to dalo vydržet. Byla noc, tak si člověk mohl pomalu zvyknout.  Hned jsme si zajeli na večeři do takového malého obchodu, což teda nevím, jak mám pořádně popsat. Občerstvení, kde nevěděli, jestli to má být obchod s oblečením, dům či restaurace. Dali tam pár stolů a židlí, nějaké vody a ovoce. Jinak čau a nazdar. V každé restauraci je mýdlo a dřez na umytí rukou. Na vidličku s nožem můžete samozřejmě zapomenout.

 Hezky rukama. Co mě asi pobavilo nejvíc bylo, že se jeho švagr po deseti minutách konverzace zeptal, kdy už sakra bude ta svatba. Když jim na to Retheesh řekl, že mě musí nejdřív musí požádat o ruku, tak na to odpověděli „To není problém, všechno zařídíme“. Indové. Cestu autem nevím, jak mám popsat. Byla tma, všude samé motorky a rikshy. Cesta po většinu prachová a bez valného značení. Pro ně není problém zavřít půlku pruhu jen proto, aby si tam postavili obchůdek s občerstvením. Dávání signálu, že nikdo předjíždí? Pff. Ne. Zkrátka má se tady jezdit na levé straně, ale každý si tu řídí jak chce. 

Druhý den ráno jsme vstali, dali si kávu a hurá cvičit. To teprve člověk zjistí, jak se potí. Po pořádném propocení nás čekala snídaně v podobě placek se sambou a výhledem na moře. Když jsme přijížděli večer, tak jsem si připadala trochu rozpačitá. Všechno to bylo zavřené a pochmurné a člověk má smíšené pocity. Ráno, jak jsme šli na procházku po snídani, tak se ukázala pravá Indie. Barvy, vůně, psy, lidi, palmy…bylo to úžasný. Když to vidíte takhle pohromadě, tak vám to najednou vše zapadá do sebe. Jenom jsem to všechno nasávala. Máme hotel třicet sekund od pláže a hlavní promenády, kde to během dne žije. Je to turistické místo, tak jsou na Evropany a jiné národy zvyklí. Stále mi něco nabízeli, ať si koupím a zkusím. Kdybych měla vyměněné peníze, tak už mám půlku kufru. 

Pak jsme objednali rikshu a jeli za rodinou na návštěvu. Cesta trvala hodinu a zase jeden velký zážitek. Asi víc pochopíte, až to všechno uvidíte na videu. Obchůdky, trhy, kokosy, banány, lidi a psy všude…

kokosy všude

ženy prodávající ryby

koření

                          

Rodiče bydlí v malé vesničce. Baráček mají jednoduchý. Žádné přebytečné blbosti. Postel, skříň, televize, pár fotek a kuchyň plná velkých hrnců. Podlahu mají udělanou z mramoru, aby když si na to sednete, tak aby vás to příjemně chladilo. Pro mě to bylo první setkání s jeho rodinou. Co je tady tradicí, když potkáváte poprvé budoucí nevěstu/ženicha (nejsme zasnoubení, jenom rodiče nerozumí moc slovu přitel/ přítelkyně - stále spíš žijí v plánovaném manželství), či se ženíte, nebo jedete na dlouhou dobu pryč, že žádáte rodiče o požehnání. Pokleknete si a dáte své ruce na jejich noty a oni vám dají ruce na hlavu. Potom si své ruce přiložíte na oči. Co jsem právě udělala a dostala jsem od nich požehnání! 
U rodičů jsme dostali pořádně najíst rýže s kari a pickles! Kari by vždycky mělo být trochu pálivé, aspoň medium pálivé, aby jste si řádně okusili dané jídlo. 
 Pickles dává jídlu extra příchuť. Není to kari, ani omáčka. 
Může být různé chuti či složení. Mango je většinou suché, či zázvor je omáčkový. Není to jako hlavní chod. jestli jednou zkusíte, tak potom nejde odolat. (Kdyby jste chtěli jaký koliv recept, tak není problém. Vaříme si sami a ráda se podělím o nějaké jednoduché recepty)
Předtím jsem nikdy na indickou kuchyni nebyla a teď je spousta jídel bez kterých bych nemohla být. Tolik chutí přitom tak málo surovin. Nejvtipnější na našem setkání byly ty davy lidí. Začínali jsme naše setkání jenom s rodičema a potom přišly obě sestry se synovci a neteří a později jeho strýčci a tetičky s dětma.  Nikdo moc neumí anglicky, takže jsme se domlouváme napůl malayalam, nohama/rukama a anglicky. Co se mi líbilo nejvíc, že i když nerozumím jejich jazyku, tak stále vidím/cítím takovou rodinou pohodu, která tam panovala. Škádlili se, smáli se, rýpali do sebe...přesně jak to má být. V ten den jsem se seznámila se spousta lidma. 29. prosince mě čeká seznámení se celou skoro rodinou, protože jdeme na rodinné setkání jeho všech tet a strýčku apod. (jeho maminka má 8 sourozenců a to mi vždycky přišlo, že 6 je velké číslo). Uvidíme! 

Retheeshova sestra s Akku (synovcem)

  Naše velké setkání skončilo ve 12 hodin večer. Po všech těch jídlech a konverzacích jsem byla tak unavená jako nikdy v životě. Pak mě ještě možná dorazila cesta autem s jeho strýčkem. Nemám ráda rychlou jízdu. Sama jeho řidič jedu pomalej (né uplně jako hlemýžď), ale snažím se být opatrná. Dávat signál apod. Můj nejstarší bratr Ondra je ten, co řídí bych řekla rychle a vždycky se s ním trochu člověk bojí jezdit. Tady jeho styl jíézdy bych možná i uvítala. Jeho strýček jezdí rychle a nebezpečně (aspoň z mého pohledu). Tady se neustále tůta, ignoruje se jestli vedle sebe auta jedou tři, předjíždějí do zatáček...no vždycky mám trochu naháno. Lidi si v klidu chodi po silnici a auta mezi nimi kličkují. Pohoda. No stres. Je stále si na co zvykat. 

V našem hotelu - první snídaně

Tyhle dny trávíme podobně. Ráno yoga, snídaně a potom se chodí po městě, kdy se můj muž zastavuje u každého obchodu si popovídat s kamarády. Samozřejmě jezdíme i za rodinou. O mě  teď už ví celá jeho vesnice a širé okolí. Už vím jaké je to být super star. 

Dneska se chystáme se podívat do města Trivandrum na nějaké nákupy. Doufám, že neutratím všechny své rupee. 

Pro dnešní sdílení by to bylo všechno. Kdyby jste měli nějaké další otázky, tak se mi můžete ozvat na email, či na Instagramu (tenzikm – Teresa Micek), kde najdete více fotek.

Cestování zdar! Vaše RT!

Více fotek: 

New York

Retheesh a jeho kamarád Ajay

Výhled když cvičíme yogu

naše pláž v Kovalam

Zmrzlinový mum

Takhle ho najdete stále. Povídat si s kamarády..