Indické rodinné setkání

Určitě skoro v každé rodině, když si domů přivedete svou drahou polovičku poprvé představit, tak probíhá tzn. proklepávání. Ať už chcete, či nechcete. Je to něco předčím nemůžete utéct. V mé rodině tomu není nikterak jinak. Já jako nejmladší člen jsem byla ta první překážka. Nikdo to neměl semnou jednoduché. Rodiče mi občas říkali, že jsem taková antikoncepce. Kdo semnou stráví nějaký ten čas, tak si potom rozmyslí, jestli nějaké děti chce. Co vám mám na to říct? Mluvím neustále a ráda. A poznávat nové lidi? Ano, prosím! Samozřejmě já jsem byla jen začátek. Pak když přišlo na rodinné setkání, tak člověk musel čelit více lidem. A nikdo to neměl jednoduché. Naštěstí teď můžu říct, že ti silní prošli a vydrželi, a dokonce i založili rodiny. Všichni si mnuli ruce, až i já někoho přivedu domů. Já se radši sbalila a utekla do světa za dobrodružstvím. Dva roky nic a potom jsem potkala Retheeshe. Když jsme ho poprvé přijela představit, tak se jen tak tak rodinné sešlosti vyhnul. Měli jsme jen malou rodinou tour po České republice, kde jsme každého navštěvovali. Nevím, jestli je to štěstí, že Retheesh mluví anglicky a né každý mu může vysvětlit, jak děsné dítě jsem byla. No však letos ho to už nemine. Ať už rozumí či nerozumí tak na naše setkání dorazí, aby zažil tu pravou Míčkovskou atmosféru.  

Nicméně po návštěvě Indie už vím, jak se mí švagrové asi cítili, když k nám jeli na některé z našich setkání. V Indii, jak možná víte, je rodina hodně důležitá. Jako by samozřejmě měla být všude. Když si někdo nic extra neudělá, tak se snaží pravidelně potkávat a pomáhat si. Do toho patří i kamarádi a sousedé. Návštěvu z daleka se musí vždy řádně přivítat. O to víc, když si přivede někoho nového. Pokaždé, kdy jsme přijeli do vesnice za rodiči, tak se na nás přišlo podívat spousta lidí. Poprvé jsem z toho byla trochu vyjevená. Prakticky celý den chodili do domu příbuzní se mi představit a kamarádi. Později jsem se dozvěděla, že je naplánované rodinné setkání, které bude 29. prosince, kde se sejde rodina z maminčiny strany. To už jsem si říkala, že nic mě nemůže překvapit. „Však už jsem poznala všechny ne?“ „No, seznamování ještě nekončí a je tu stále spooousta lidí, co si nepotkala“ odpověděl mi na to Retheesh.

Tak teda k tomu velkému rodinnému setkání

Sešlost se konala u rodičů doma. Bydlí na vesnici v malém domečku obklopený gumovníkem, který roste na zahradě. Dříve měli spousta banánovníků a kokosových palem, ale ty už pokáceli, protože se o ně člověk musí hodně starat. Dům má tři pokoje, kuchyň, speciální kuchyň s obřími hrnci a místem, kde se stále vaří nad ohněm, balkon a verandu. Všechny domy, co jsem si všimla mají úzké díry u stropu, aby tam mohl proudit vzduch a nebylo tam takové teplo. Samozřejmě každý to má jinak, ale co jsem si všimla většinou domy nejsou vevnitř vyzdobené. Možná pár fotek, album ze svatby a když někdo zemřel, tak pověšený obrázek s jeho fotografií. U Indických rodin jsou vyzdobeny jejich kuchyně, a to spousty hrnců, která má každá rodina tak 20 od nejmenší po tu největší kterou si dokážete představit. Pak spousty keramických nádob a nesmí chybět koření.

Na akci se sešlo okolo 30 lidí. Nebudu lhát, že jsem nebyla trochu nervózní je všechny poznat. Automaticky lidi, co jsem ještě nepoznala, tak jsem jim podala ruku a představila se.  Kdybych měla popsat jejich výraz v obličeji, tak by to bylo asi takhle: „Aaa co to dělá? Proč mi dává ruku? Co mám dělat já? Oh ano, budu se smát“. Skoro u všech to probíhá stejně. Oni, když se představují, tak dají ruce do modlící se pozice a ukloní se. Proto jsou vždycky trochu překvapení, co to dělám. Prakticky hned jak jsme přijeli jsem byla posazena, ať si povídám s rodinou. Retheesh, jako můj překladatel, se vždycky někam zdejchnul. Musela jsem si vystačit sama, či odchytit někoho, kdo mi aspoň něco může přeložit. Maminka přivedla svou kamarádku, která mě moc chtěla poznat. Začaly na mne obě dvě mluvit a já bohužel nevěděla, co povídají. Snažila jsem se zachytit, kde je Retheesh, ale nepovedlo se. Takhle...člověk se snaží zachytit aspoň něco co povídají. Občas vám vystačí ruce, ale né všechno si dokážete samozřejmě přeložit. To je asi na tom to nejhorší. Já si chci povídat! Moc! Já jsem ten, co umí mluvit a klidně tu budu mluvit do soumraku! Bohužel ale ten jazyk tomu nedovolí. Někdy je to frustrující. Lidi na vás mluví, okolí mluví, ale vy nerozumíte. Jsem vždycky závislá na někom, kdo mi aspoň části přeloží. To třeba i na návštěvách, kdy jsme chodili. Seděla jsem v křesle a koukala se, jak se Retheesh baví s rodinou a koukají se na mne a já nevím co povídají. Pak se ptám „Co že to říkali? Na co se ptali?“ Je to nepříjemný. Je to hodně těžký jazyk se naučit. Není příbuzný našemu, ale i tak se budu ho snažit se naučit na mou příští návštěvu.

Snažila jsem se vždy pohybovat mezi lidmi, co anglicky aspoň trochu umí a hlavně, co už mě poznali a věděli jsme o čem se máme bavit. Nastala situace, kterou jsem nečekala, najednou se okolo mě shromáždila kupa zvědavých lidí v čele sestřenice. Začalo pravé vyzpovídávání. Jedna věc, kterou musíte o Indech vědět. Nebojí se zeptat. Na cokoliv. My někdy až moc přemýšlíme, jestli to není nevhodné se na něco ptát, či jestli to neurazí apod. u nich? Ne. Jen se ptej! Na druhou stranu, jestli že se zeptají někoho, kdo je z Indie, tak se neurazí prostě ví, jak to myslí. Příklad: „Hale asi si trochu přibral co?“ „hale asi jo, musím jíst míň rýže“. Žádný špatný pocit. Všechno je povoleno. Tak sestřenice začala: „Tak odkud jsi? Kolik je ti let? Kolik máš sourozenců? Rodiče pracují? Co dělají? Sourozenci? Co říkáš na Keralu? Máš ráda naši rodinu?“ já tam jenom stála a rychle odpovídala. Skoro pot ze mě stříkal. Pak přišla otázka, kterou jsem nečekala a zaskočila mě „Slyšela jsem, že umíš zpívat? Zazpívej nám“. Minule jsem to už psala. Jestli chcete být slavnými a chcete zažít, co asi celebrity zažívají každý den, tak vyrazte do Indie. „Hmm, no…neee, teď se mi úplně zpívat nechce. Později?“ snažila jsem se z toho vykroutit. Pro nastínění situace. Tak okolo mě stálo aspoň patnáct lidí, co na mě koukalo. Nevadí mi zpívat, jen v tu chvíli jsem z toho byla zaskočená a nechtělo se mi úplně zpívat po deseti minutách, co jsem dorazila. Na chvilku jsme to zakecali, pak mě Retheeshe maminka čapla za ruku a odvedla do jednoho z pokojů. „Tak tady si sedni a můžeš začít zpívat. Tři, dva, jedna…“ všichni ti lidi, co byli venku přišli a nahečmali se do malého pokoje. Nic jiného nezbývalo…musela jsem začít zpívat. “ Zpívám ptákům a zvlááášť holubům...“ české písničky vždycky zaberou. Když jsem skončila, tak naštěstí všichni nekoukali na mě s hrůzou, co to sakra je, ale tleskali. Můj první debut jako zpěvačka! Na oplátku mě začali učit jejich malayalamské písničky. Jejich artikulace a vyslovování zabere nějakou tu dobu se naučit. Je to dost těžké si to zapamatovat. Pak jsem se omluvila a šla se napít trochu vody. Jinak řečeno. Unikla.

Vařilo se ve velkém. Strejda vařil kuřecím biryany (další mňamozní slast). Byriany je rýže smíchaná s kořením, zeleninou a rýží. Může být více druhů: kuřecí, vegetariánská, krevetové či jehněčí. Moje nejoblíbenější je krevetové či vegetariánské.

Byriany

Strejdové v akci

Když vše bylo uvařené, tak se vyklidil prostor na sezení a všichni tradičně si sedli na zem. Dostali jsme každý banánový list, na který byl servírován oběd. Sedli jsme si do kolečka, aby byl prostor se pohybovat a aby na sebe každý viděl. Řeknu vám jedno. Není nad domácí kuchyni! Částečně jsem nakukovala, když se všechno připravovalo. Jídlo není jen o vaření. To je o té kultuře, že se sejde rodina, povídají si, sdílí svoje životy a do toho vaří. Zkrátka jídlo spojuje národy. Během oběda můžete poslouchat, jak komu chutná. Pozná se to podle krknuti. Když si krkneš, tak jsi spokojený. Po obědě se banánový list složí a dá se na kompost – ekologické (nemusím ani připomínat, že příbory nikdo nemá). Pak se rozdával tradiční indický chai – černý čaj s kravským mlékem. 

Tak tady můžete vidět byriany s pickles v levo a trochou jogurtu.

Retheesh se do toho už pustil

Tradičně rukama 

 

Každé rodinné setkání musí mít plán a program jinak se všichni lidi na jednom místě zblázní. Hlavně děti. Retheesh na poslední chvíli zařídil pro všechny výlet na Backwater, což je projížďka lodí na řece, kde vidíte zblízka přírodu. V tu chvíli, jak se řekl výlet všichni oživli. Hlavně ženy a začaly se čančat. Převlékli se do honosných sárí. Úplně jste mohly vidět jejich nadšení. Né úplně všichni se dostanou na výlety. Ženy v Indii jsou více doma a starají se o to, aby bylo dost doma jídla, uklizeno apod. I když to k vodě není daleko, tak každý je nadšený, že se někam může podívat. Přijel pro nás autobus. Ano, autobus, s kterým jsme pak jeli na místo, kde se půjčují lodě. Během pěti minut všichni s výrazem „Tak už jeeedem!“ Nevím připomnělo mi to scénku ze Slavností sněženek: https://www.youtube.com/watch?v=wrdwTmXesOM.

Autobusová. Jen tak se všichni vejdou. 

Úsměv prosím

 Přijeli jsme k nástupnímu místu, kde na nás už čekali tři lodě každá pro sedm lidí. Projížděli jsme úzkými kouty a viděli spousta palem a rostlin. V některých částí jsou loďky, kde lidi prodávají kokosovou vodu. Stačí zastavit a dát si. Připomínalo mi to projíždění se na naší řece Lužnici (teda bez těch palem a kokosů). Jede v úzkých koutech, obklopeni zvěří a přírodou. Jen jsem čekala, kdy uvidím třeba nějakého toho hada, či ještěrku, ale bohužel nic.

Stánek s kokosy

Kámen, který připomíná slona

Na pevnině jsme si dali všichni zmrzlinu. No, jedna z věcí, co mě na Indii štve jsou odpadky…teď se asi vice rozepíšu a odbočím od tématu, ale musím to zmínit.

Odpadky jsou všude. Jak jsme byli na Backwater, tak prakticky si připadáte, jak když chodíte po skládce. Plastové láhve, plechovky, sáčky, obaly atd…všechno, co se sní, tak to nedají do koše, ale vyhodí to na zem. Skoro nikde nemají koše, kam by to lidi to mohli vyhazovat. Dříve všechno, co použili se mohlo vyhodit do přírody, či použít na oheň, protože to bylo z přírodních materiálů a rychle se to rozložilo. S příchodem plastů to tak neplatí. Bohužel většina lidí se snaží plasty pálit. Takže všude něco hoří. Vždycky, když jsem viděla někoho jen tak vyhodit na zem, tak to byl pro mě šok. Vrátíš se z hezkého výletu, kde obdivuješ přírodu a pak se brodíš v nepořádku... Nicméně na problém s plasty reagovala už Indická vláda. Všechny plastové obaly a tašky jsou od ledna 2020 zakázány. Jestli, že vás uvidí, že jdete z obchodu, či po vesnici s plastovou taškou dají vám pokutu 300 liber. Přijde mi to jako vhodný nápad pro jiné země?

Můžete se přesvědčit, že odpatky jsou všude

Krásná momentka...

Po výletu všem vyhládlo. Na večeři na nás čekalo hovězí kari s dosou a popaddam. Nejím poslední moc maso, ale co se týče domácího hovězího kari tomu nelze odolat. Všechno to jídlo bylo tak dobrý. Bylo trochu pálivý, ale nic co by se nedalo zvládnout. Jenom jak to teď píšu, tak se mi zase zbíhají sliny. Se skončením večeře přišlo i ukončení naší návštěvy a my se pomalou loučili a jeli směr Kovalam.

Celý den byl tzn. full on. Nezastavíte se. Snažím se všechno vsakovat dovnitř. Vzpomínky a konverzace a upřímně se těším, jak to sdělím dál, co jsem zažívala. Jak tady na blogu, tak i mým kamarádům a rodině. Retheesh mi vždycky “Tak si to zvládla. Nebylo to na tebe už dost?“. Nebylo to na mě nikdy dost. Do velké rodiny jsem se narodila. Jsem zvyklá být v kruhu hodně lidí a mít okolo sebe rámus a nějaké to dění. Vždycky toho budu součástí. Jen teď jsem si ještě přidala do svého kruhu o malinko víc lidí. A užívám si to! Klid můžeme mít v Londýně…

Dnešní článkování už ukončím. Je toho stále co říci, ale nechám si to na někdy jindy. Chci vám samozřejmě všechno povědět a ukázat jen na to někdy není čas. Napíšu určitě brzo! Tenhle rok bude nabitej!

Mějte se krásně!

Pac a pusu, vaše RT.

PS. Jen párkrát se zeptali, kdy už bude ta svatba.