Cestování s miminkem po Londýně

Než s vámi sdílím mé poslední tři měsíce těhotenství, tak se s vámi podělím o rychlý článek o mém prvním vycestování s miminkem do cetra Londýna. Spontální článek. 

 

Každá maminka má určitě někde v šuplíku schovaných spousta příběhů s dětmi, která kdyby začala sepisovat byla by z toho knížka dlouhá na několik tisíc stránek. Pracovat s dětmi je jedna věc, ale být matkou je úplně jiný level. Proto si své nejlepší příběhy sepíšu a rovnou je budu publikovat. 

 

Náš syn, Arjunek, je dvou měsíční miminko (10 týdnů) a já se rozhodla, že já i on jsme připraveni na prozkoumávání Londýna. Co je lepšího než začít v pěkně v parku nějakým piknikem. Oslovila jsem svou kamarádku Reebu, která má jedenácti měsíční holčičku, aby se k nám přidala na výlet do Hyde parku. 

Vyrazili jsme v pátek, kdy nemělo být takové teplo. Sraz byl v 10:30, ale nakonec jsme se sešli až v 11:30. Joo děti. To už jsem věděla, že se naše cesta neobejde bez problému. Víte od té doby, co se stanete rodičem v mém případě matkou, začnete všechno počítat a přemýšlet nad plánem. Takže šel spát v 9:45, tak se asi vzbudí za 30 minut, pak ho trochu uchlácholím a bude v pohodě tak nějak jak vyjdeme z metra. Pak ho můžu nakojit. Mám však připravený plán B, C a D. Kdyby náhodou. Samozřejmě děti nejsou na klíček a oni si řeknou jak se jim to hodí, i když máte plánu milion. Věděla jsem, že se vzbudí každou chvilku a bude se dožadovat jídla/pití. Doufala jsem, že třeba vyjde a on bude v dobré náladě a bude si chtít hrát předtím než spustí scénu. 

Cesta metrem trvá tak 30 minut z Wimbledon parku do South Kensington. SK byla naší cílovou destinací. Popravdě vím, že cestovat s dětma po Londýně je trochu náročný. Skoro nikde nejsou výtahy, autobusy bez pořádného místa a neochotní lidé vám pomoci. Ale jelikož já jsem odhodlaná silná matka, tak mě nic nezastaví! 

Můj malej drobek spal spokojeně v kočárku a její dcera si s námi hrála. První tři stanice probíhaly naprosto v pořádku a pět dalších zvládneme ještě líp! Spi dítě spi!! Myslím, že jsem to zařekla, když najednou se naše metro zastavilo a zrovna mezi stanicemi. To není dobrej signál. Nějaký problém na dráze – jak jinak. Strojvůdce nám oznamoval zpoždění. Někdy to takhle zkrátka je a už jsem si na to docela zvykla, že jednou to všechno funguje jak má a podruhé se to všude stojí. Horší je, když už člověk není sám. Čekaly jsme 15 minut. Popojely jsme a pak v další stanici jsme opět stály. 20 minut. TO už lidi začali opouštět metro a vydali se asi autobusem. Zrovna jsme byli v tak hloupé stanici, že se nedalo jet jinak a nám by cesta autobusem trvala další hodinu. Čekaly jsme a čekaly. Zbývaly nám 2 zastávky na přestup na jiné metro. To dáme! V tu chvíli se mé štístko probudilo a to neznačilo nic dobrého. Začal se vrtit a nepomáhalo nic. Konejšila sem, drncala…začal pobrekávat. Co teď? Měla jsem přeci jasný plán! V těhotenství jsem měla jasné představy, co je pro mě ok a co ne. (Asi jako každá máma). Kojení mezi lidmi bylo mezi mými ne. Styděla jsem se, i když vím, že je to naprosto normální. Vím, že zrovna kojení na veřejnosti patří do takové velice diskutované záležitosti a já nechci někde zažít, aby na mně lidi pokřikovali apod. (Což se hodně ženám stále děje). Najednou jsem se ale dostala do situace, kde mám dvě možnosti. Nechat dítě řvát mezi stovkou lidí jako tur, a nebo vyndat jídlo mezi stovkou lidí a krmit na veřejnosti o čem jsem tvrdila, že to teda nikdy! Co myslíte, jak to dopadlo? Neváhala jsem a Arjuna jsem vzala, vyndala jídlo a bylo. Metro se neposouvalo a já doufala, že to takhle chvilku vydrží, aby se aspoň trochu mohl najíst, pak bych ho šoupla do kočárku a byl by v pohodě.  V tu ránu, jak začal jíst se metro začalo posouvat do hlavní stanice, kde na platformě stálo stádo lidí. Super. Bohužel musel být odpojen od zdroje a vrácen do kočárku, což způsobilo takový řev že né jeden člověk se otáčel, co se mu děje. Hledala jsem místo, kde bych ho mohla nakojit. Naštěstí jsem objevila takový trik, kdy můžu kojit v nosítku a nikdo si ničeho nevšimne. Ono to stejně už bylo jedno, protože každý to viděl a každý se koukal. Mezi davem lidí jsem rychle nandala dítko do nosítka, vytáhla potravu a jelo se dál! Proč zrovna v den, kdy jedeme poprvé na výlet ty pitomý vlaky musí mít zpoždění a nefungovat? To je zkouška kolik toho vydržíme? Protože já toho vydržím dost! Byly jsme skoro u konce, potřebovali jsme popojet jen dvě další stanice! Jak jsem tam stála na platformě, Arju se krmil, tak jsem vyhledávala jaký nejlepší způsob by byl se dostat do Hyde parku. Prosila jsem o to, aby metro fungovalo a ty dvě stanice jsme mohly dojet takhle. Naštěstí mé prosby byly vyslyšeny. Přijel další do kterého jsme nastoupily – dítě stále bylo v nosítku a užívalo si svůj oběd, nebo svačinku? Jak jsem ho měla na sobě, tak jsem najednou cítila takový divný hřejivý pocit a dítě u svého pokrmu začalo vydávat prdící zvuky. Ach ano. Co jde dovnitř musí taky ven. Sáhla jsem mu na kalhoty a ty byly celé mokré a moje ruka nevonělo po růžích. Dojely jsme do naší stanice – konečně – a vymýšlely plán. Chtěla jsem ho převléknout, sebe nějak dát dohromady a jít nám koupit něco k jídlu. Moje kamarádka jela poprvé s holčičkou do centra a já jsem byla ta, která dávala vše dohromady. Našla jsem Starbucks a volné záchody a převlékla ho tam. Byl opět šťastný jako blecha. Moje šaty sice už nebyly nejčistčí, ale nikdo nic nepoznal. Koupila jsme si jídlo, kafe a hlavně něco sladkého na nervy. Po takové cestě si to zasloužíme! 

V parku jsme šťastní našly místo na sezení a znavení se svalily do trávy. Pro Arjunka jsem přinesla deštník a hračky na které se může koukat a kamarádky dcera objevovala zajímavosti parku.

Konečně byl čas na tlachání. Neviděly jsme se přes půl roku a bylo co dohánět! Ona byla zaseklá v Indii a já byla těhotná. Asi si budu muset zvyknout, že rozhovory s dospělým člověkem, když mám dítě, už nikdy nebudou to co bývaly. Začaly jsme tolik témat a tolik jsme jich nedokončily, protože to bylo „Nechoď tam, pojď si dát jídlo, proč stále pláče, nejez tu trávu,..“ z mé strany spíš bylo chlácholení pláče, který naštěstí nebyl tak hrozný.  Spousta informací mi stále chybí. Čas utíká rychle a obzvlášť s dětmi, takže než jsem se stačily rozkoukat byly 4 hodiny a byl čas se pomalu vrátit domů. Udělaly jsme malý okruh v Hyde parku  a pomalu se chystaly zpět na metro. Snad už bude fungovat…

Cesta domů byla napjatá. Snad vše půjde dobře a děti budou v pohodě. Byly. Malýho jsem houpala v nosítko a holčička zkoumala lidi a cucala hračku. Ten můj “naštěstí“ začal plakat (čti opět “řvát jak pavián“) až když jsme vyšli z metra. Jak zakončit takový skvělý den? Krmit dítě v nosítku a u toho tlačit kočár. Tak třeba jsem tím někoho inspirovala, že by mohl zkusit kojit v nosítku. 

Teď jak to tady píšu, tak se musím smát. Nechci, aby to vyznělo jak strašný den to byl. Mohla jsem se na to vykašlat a nikam nejezdit, když jsem věděla, že to nebude jednoduché. Mohla, ale neudělala. Po tak dlouhé době, kdy jsem jen v části Wimbledonu, jsem chtěla vyrazit na nějaké dobrodružství a kouknout se jak to v centru vypadá. Byl to hezký den a já si to i přes to užila (nevím, jak se na to dívá teda moje kamarádka – myslím, že to bylo poprvé a naposledy, kdy semnou takhle jela :D) Beru si z toho ponaučení, že příště musím být víc připravená a zorganizovaná. Je z čeho se učit. 

 

Doufám, že vy se máte dobře a již brzy sem dám ten třetí trimestr. 

 

Vaše T.