Třetí trimestr

 Blížíme se do finále. Třetí trimestr. Musím říct, že je to sranda to sepisovat a vracet se k tomu jak celých těch 9 (8) měsíců probíhalo. Minulý týden jsem se probírala starými články, co jsem zde uveřejnila a je to vždycky hezké se k tomu vrátit a přečíst si to. Sranda, co se za 5 let stalo co? Třeba to budu používat jako porovnávání: „to jááá když byla v tvých letech...“ „No koukej, jak si byl maličkej…“ ach jo. Chudák dítě.

 

Když jsme přijeli ze Švýcarska oficiálně neoficiálně mi začala mateřská dovolená. Byly to ty nejdelší třiměsíce. Čekání a nic nedělání mě iritovalo. V Anglii byl lockdown, takže se nedalo nikam chodit prakticky jsem byla jen doma. Snažila jsem se uklízet, vařit a připravovat se. Mezi čtyřma očima si povězme, že s rostoucím pupkem se nic moc nedá. Snažila jsem se chystat náš dům pro příchod miminka. Nemyslím si, že by mi nějaký „hnízdění“ za tu celou dobu přišlo. Trochu jsem možná šílela u balení tašky do porodnice, ale jinak vše probíhalo hladce. Možná se ale zeptejte Retheeshe. 

Moje nejhodnější rodina mi poslala do Anglie kočárek, postýlku a oblečení, takže stačilo nakoupit pár nezbytností do nemocnice. Zjistila jsem, jak velký je miminkovský business! Kolik se toho dá koupit pro tak malé stvoření, které skoro nepotřebuje nic! Já měla vyhlídnutý navíc hnízdečko (které používáme stále) a houpátko (záchrana!). Pak pár oblečení do nemocnice. Musí něco od nás přeci dostat! Jinak jsem k tomu přistupovala s chladnou hlavou. Máme všechno a kdybychom potřebovali něco víc, vždycky se to dá objednat. A teď ta doba je taková, že večer si to objednáš a ráno to máš před barákem. Co jsem kupovat asi nemusela jsou knížky. Nemáme je jich mnoho, ale chtěla jsem, aby měl nějaké, které mu můžeme číst v českém i malajalajském jazyce. 

Tašku do porodnice jsem začala balit ve 30 týdnu? Nebylo co dělat. Hledala, ptala a koukala jsem se, co maminky doporučují a z toho vybrala opravdu jen to nejdůležitější. Tašku jsem balila dvě hodiny a celá se u toho opupínkovala. Myslím, že Retheesh taky. Padaly věty jako..nemám toho dost, bude mu zima, bude mu teplo, to kdyby náááhodou…můj bože. Vážně jsem brala to nejdůležitější. I bez županu se obešla a stejně jsem si do porodnice táhla dvě tašky a polštář! Malé tajemství – nevyužila jsem z toho skoro vůbec nic. 

Zvětšovala jsem se neuvěřitelným způsobem. Jak jsem si stěžovala, že skoro vůbec nerostu, tak najednou, ve třetím trimestru, mně to dohnalo. Začala jsem mít bolesti při chůzi – bolest pánevního pletence tomu říkají. Bylo to šílený! Na konci jsem chodila jako slemejš. Možná slemejš by byl rychlejší jak já. Nesnášela jsem kamkoliv chodit, i když jsem potřebovala chodit, abych úplně neztuhla a pomohla miminku se posunout dolů. S Retheeshem jsme chodili pravidelně na procházky. Do teď nechápu, jak to semnou mohl vydržet. Cesta od nás do obchodního centra normálně trvá 12 minut. My to šli 35 minut a potom jsem byla vyřízená, že jsem měla chuť jet domů taxíkem. Není to patetický? Ještě ke konci se k tomu přidal spánek. Občas mi lidi říkali, ať se vyspím předtím, než přijde na svět. Můžete mi říct, jak člověk může spát, když má břicho jako meloun a nemůže dýchat, protože mimísek vám tlačí na bránici? Ne nevyspala jsem se dopředu. Nešlo to. 

 

V Anglii bylo všechno zavřený a jediný, kde jsem se mohla socializovat byly moje schůzky s porodní asistentkou. Když jsem se vrátila ze Švýcarska, tak jsem měla schůzku ve 29. týdnu na cukrovku. Aspoň jsem si to myslela, že mě budou testovat. Všechno jsem si o tom přečetla a byla jsem připravená. Ale z mé nemocnice se mi nikdo nezmínil, že nemám jíst nebo tak. Přišla jsem tam a zkontrolovaly mně krevní tlak, na bílkoviny v moči a zeptaly se, jak se celkově cítím. Celou dobu jsem čekala, kdy mi řekne, že mám vypít ten zázračný nápoj. Nic. Nakonec jsem se jí zeptala a ona mi řekla, že to dělat nemusím. Jedna z věcí, co mně překvapuje na Anglii je zdravotnictví. Moje kamarádka, co porodila tři měsíce přede mnou a byla v jiné nemocnici, tak na cukrovku se testoval musela, a i jí říkaly, že sice jí testy dělají a není v rizikové skupině, ale testovat se nechat musí. Mně moje porodní asistentka řekla, že mi vždy testy z moče vycházely v pořádku a testovaná být nemusím. No..takže jsem tomu unikla. Úleva. Stejně je to zvláštní, že každý to má jinak i když jsme ve stejné zemi. Od té doby, jelikož jsem byla prvorodičkou, jsem chodila každé dva týdny na prohlídku až do mého 41. týdne…

Zvláštní, že čím víc se člověk blíží k cílí tím víc si uvědomuje, co všechno potřebuje udělat. Nic není připravený a všechno je špatně!  V mém 40. týdnu jsme museli koupit nový přebalovací pult s poličkou, protože ten, co jsem pořídila nebyl ten pravý, musela jsem potom předělávat celý barák. Pak jsem se i přihlásila na workshop o psaní, aby toho nebylo málo. Jinak jsme čekali a čekali. Už padaly i sázky o to, kdy přijde na svět. Přišlo mi to zvláštní. Myslela jsem si, že třeba budu nervózní nebo nedočkavá, aby se to už stalo. Byla jsem v pohodě. Věděla jsem, že až chlapec bude ready, tak se ozve. Moje jediný přání bylo, aby se to celý nemuselo vyvolávat. Ve 41. týdnu jsem přišla do nemocnice a má asistentka mi doporučila tzn. Hamiltonův hmat. Mohlo by mi to pomoct. Hale, v životě jsem nezažila nic odpornějšího a bolestivějšího. I slza ukápla. Jestli něco takhle bolí, tak to se už vážně těším na porod. Jinak mně opět zkontrolovala. Dávala mi na vybranou. Buďto hmat pomůže a on přijde sám anebo budeme muset jít cestou vyvolávací. Ale je to jen a jen na mně. Bylo úterý 30. března a já si naplánovala vyvolání na 2. dubna. 

Přišla jsem domů a cítila jsem se na nic. Chtěla jsem jen spát a nic nedělat. Ještě jsme řešili těhotenské fotky a Retheesh dělal na zahradě. Přišla jsem domů a začala jsem se cítit divně. Takové zvláštní pobolívání, ale vinila jsem z toho ten Hamiltonuv hmat. Že to budou ještě takové dozvuky. Nachystala jsem se do postele a šla si lehnout. Po dvou hodinách jsem se vzbudila s bolestí v podbřišku..jsou to..ty kontrakce?