Byl to porod

Nikdo nikdy vám nemůže povědět, jak váš porod bude probíhat. Normální cestou? Bude cisar? Jak to bude bolet? Epidurál stihnu/nestihnu? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Vždycky se můžete ptát jiných žen, které si tím prošly, ale háček je v tom že každá to má zkrátka jinak, protože jsme konec konců každá jiná. 

Ze začátku jsem byla přesvědčená, že ta správná cesta je hypnobirth a chtěla jsem se pokusit o co nejvíc přirozený porod bez žádných zásahů. Hledala jsem si informace ohledně epidurálu a různých jiných oblbováku. Měla jsem napsaný svůj „porodní plán“ až někdy ve třetím měsíci s tím, že vždycky budu otevřená novým návrhům, když se něco nebude dařit. Jde mi hlavně o to, asi jako každé rodičce, aby kluk přišel na svět v pořádku. Jak jsem zminila v minulém příspěvku, tak jsem cvičila yogu a vždycky na začátku jsme cvičili dýchání a soustředění se na sebe. Pomáhalo mi to a stále jsem byla dost optimistická, že mi bude stačit jen to. Na internetu jsem si procházela různé jiné doporučení, jak se na porod a hlavně i po, připravit. 

 

UPOZORNĚNÍ: Tenhle článek asi není pro každého

 

 Kontrakce mi začaly o půlnoci. Všude sakra píšou, že kontrakce ze začátku tak nebolí. Že to přijde postupně. Proč moje prišly potvory bolestivé už ze začátku? Do toho jsem začala mít průjem a později, co jsem snědla jsem vyzvracela. Všechno. Co jsem si hledala na internetu, tak tělo přesně ví, co má dělat a připravuje se na příchod malého a tím pádem se vyprazdňuje. Chytrý co? Já jsem to nevěděla a tím pádem jsem na to nebyla připravená. Strávila jsem skoro celou noc na záchodě. Počítala jsem si kontrakce celou noc. Chodily po 5-6 minutách. Nespala jsem celou noc a doufala v to, že přijde na svět ten den. Přece už tp byla nějaká doba, tak by mohl přijít do konce dne, ne? Napsala jsem nadšená všem sms. Možná jsem to zařekla v tu chvíli mi začaly kontrakce přicházet po 20 minutách. Volala jsem do nemocnice a tam mi doporučily odpočívat. Jak je tohle možný, že to vypadá tak nadějně a najednou je vše pryč? Rodit jen tak nebudu. Super.

Snazila jsem se poslechnout mé doktory a odpočívat co to jde, ale možná jsem vždycky spala tak 10 minut, pak přišla kontrakce a já se válela po koberci, či mačkala Retheeshovi ruku, bolestí. Bolelo to jako. Hodně. To jsem si říkala, že je dobrá doba na procvičování mého dechového cvičení a soustředit se na sebe. Ne, nefungovalo to. Ani skákání na míči! Co jsem nechtěla být, je taková ta hysterická ženská, co řve při kontrakcích přitom porod je ještě hooodně daleko. No, jestli něco, tak stoprocentně celej Wimbledon veděl, že rodim. Retheesh se mě tady snažil utišovat. Naše helenka, paní domu, tady začala vykřikovat: Terezkaa rodííí budeme mít miminkoooo! Kéž by, řikalaj sem si a drtila Retheeshovi ruku.

Začalo se to vše rozjíždět zase okolo sedmé hodiny večerní, kdy mé kontrakce chodily po pěti minutách až čtyř. Konečně! Zavolala jsem nadšeně do porodnice, že už! A pěkně nabručená ženská mi zabručela do telefonu, že musí být po TŘECH! Zrádkyně! Já chci něco proti bolesti! Chytrá paní mi doporučila paracetamol. Jako nevím v jak České republice, ale tady se paracetamolem léči fakt všechno. PARACETAMOL FOR LIFE! Máš kašel? Paracetamol. Rodíš? Paracetamol. Zlomená ruka? Paracetamol. Zkusila jsem ho, ale nepomohl mi. Bylo okolo 11 večer, kdy jsem se rozhodla, že mám tak plné zuby čekání. Nespala jsem a za celý den jsem možná snědla kousek bagety a vypila hrnek vody. Jinak vše šlo ven. Chtěla jsem do nemocnice. Chtěla jsem něco pořádnýho než PARACETAMOL! Poprvdě jsem se cítila hrozně. 

Helena nás odvezla do nemocnice a já se pomalu s Retheeshem plazila tichou chodbou.  Přišli jsme se přihlásit na sesternu, nebo jak se tomu říká, a čekala jsem než někdo přijde mě zkontrolovat. Trvalo to asi další hodinu. Ženská milá jak ruskej dustojník. Napíchla mě na přístroje a hned jsem z jejího pohledu poznala, že něco není okay. Měla jsem vysokou teplotu a malej měl vysoký tep. Jakože hodně vysoký. Cítila jsem, jak se tam neuvěřitelně převaluje. Nechala mě na přístrojích, že mě bude pozorovat a dala mi vypít vodu. Vypila jsem vodu a po asi třech minutých přišla kontrakce a do toho jsem začala zvracet vodu. Naštěstí Retheeshovi dovolili zůstat a on zamnou přiběhl s kyblíčkem na moč, abych se mohla vyzvracet. Takhle to bylo s každým lokem co jsem do sebe se snažila dostat.

Po hodině a půl přišla sestra zpět s dalšíma doktoroma. Doktorka si ke mně sedla, jak ve škole, a začala mi říkat, že se jí můj stav moc nelíbí. Buďto jsem dehydratovaná, či má malej infekci, což by znamenalo císaře co nejdříve. Napíchli mi tekutinu a čekali jsme, jak se situace vyvrbí. 

Ukázalo se, že jsem opravdu byla dehydratovaná a tekutina pomohla. Přesunuli mně na pokoj na pozorování. Hrozili mi, že bych možná mohla jít domů, protože jsem byla otevřená jen na 3 cm! No to ne! Kdyby mně poslali domů, tak bych si asi lehla na zem a dupala nožičkama, že domů ne! Hlavně to ne! Naštěstí k tomu nedošlo. Retheesh se celou dobu držel statečně, ale byl vyřízenej. Při každé kontrakci mi dovolil mu drtit prsty a byl na mně neuvěřitelně hodnej.  

Byl čtvrtek ráno a mě se vyměnila a přišly mi dvě porodní asistentky, které se o mně staraly. Měla jsem štěstí, protože jsem měla dvě a byly skvělé! Jedna se zaučovala a druhá jí samozřejmě asistovala a radila ji. Nejlepší rada rána byla, jak používat gas and air. Plyn s kyslíkem.

Uhlalalaa! I am daccccing! KONEČNĚ NĚCO CO POMÁHÁ! Je to oblbovák, kterej má sílu. Já jsem si dýchala plyn a Retheesh odpočíval. Zrovna mi přišla kontrakce a do toho přišli se na mně podívat asi 6 doktorů naráz. Ranní vizita. Haha. Já seděla na míči a dýchala si plyn a nemohla se přestat smát. Já že budu brzo matka? HEH. Oni nakráčeli do pokoje, koukli na mně a moje hlavní porodní asistentka jim řekla, že bude asi lepší počkat. Paní Míčková je mimo. Bylo to vtipný, ale bohužel né na tak dlouho účinný. Ono ten pocit lehkosti netrvá dlouho a pak člověk přistane na zemi a vidí, jak na vás ty lidi koukaj.  

Jelikož se extra nic nedělo posunuli jsme se do další fáze. Prasknutí vody. Doufala jsem v takový ten vodopád a ono to byly jen takové malé čůrky vody. Bohužel to extra proces neuspíšilo a byl mi doporučena indukce. Vyvolání. Nebyla jsem z toho nadšená. Nechtěla jsem vyvolání. A myslím si, že malej z toho extra nadšenej nebyl. Byl čtvrtek odpoledne a do mě dali malou dávku oxytocinu. Můj zázračnej plyn už tak zázračně nepomáhal a já si vyprosila epidurál. 

Tady se zastavím a zmíním, že od od té chvíle OBDIVUJU všechny ženy, které jdou do nezasahovaného porodu bez žádných utišovačích látek. Nevím, jak bych porod dala bez utišováků.  Byl čtvrtek odpoledne. Byla jsem už 37 hodin vzhůru. Ano, měla jsem tam 10 minutové šlofíčky, ale pořádný spánek to nebyl. A to ani nemluvím o té bolesti. Byla jsem vyřízená a epidurál mi hodně pomohl, protože jsem si mohla aspoň odpočinout na 20minut a nabrat sílu na velké finále. Takže MATKY jste/jsme hrdinky! 

V tu chvíli, kdy do mě narvali oxytocin, tak se dítko rozhodlo, že jestli jakože něco néé tak to je vyjít ven. Kontrakce se zastavily a já měla každé po 10 minutách a jeho srdeční tep vystřelil opět vysoko. Tušili jsme, že bude tvrdohlavej, ale že až takhle? Museli jsme opět čekat. Přerušili mi dávání oxytocinu. Jemu dali takovej čip na hlavičku, aby mohli blíž pozorovat jeho srdeční tep. Po hodině jsme mohli opět pokračovat. 

Kontrolovali mě každé čtyři hodiny, jak na to jsem sem. V 4 hodiny odpoledne jsem byla na 6 cm – ještě 4! 

V 5 hodin začala ta pravá show. Epidurál jsem měla zavedenej a mohla jsem si vždycky říct o top up po hodině. Nejdřív jsem to nepotřebovala. Necítila jsem skoro nic, ale v 5 to přišlo. Cítila jsem jak kontrakce přichází a jak jsou silný. Né jako ty malé kontrakcičky na začátku. Tohle byly KONTRAKCE. A kde jsem to cítila? Na svých půlkách. Znáte ten pocit, když sedíte na zadku moc dlouho, že vám tzn. Zdřevnatí? Takovej pocit jsem měla, ale o stokrát silnější. Musela jsem se zvednout na kolena a začít si poplácávat zadek, protože to byla neuvěřitelná bolest. Na monitoru, který sledoval moje kontrakce jsem viděla, jak mi lítají nahoru dolů. 

Byla jsem zkontrolována v 8 hodin večer a úspěšně otevřená na 10 cm! Přišla asistentka, kterou jsem viděla během těhotenství na kontrolách, tak jsem měla radost. Museli jsme 2 hodiny počkat. Byl to zvláštní pocit tam sedět a vědět, že za chvilku potkám svého syna.

Jaký bude to tlačení? Bude to hodně bolet? Budou mě muset šít? Retheeshe jsem připravovala. On byl úplně vyčerpaný. Seděli jsme tam a čekali. Byla mi hrozná zima. Obalila jsem se dekami a snažila se najít pohodlné místo.  Přišli zamnou doktoři a připravovali mě na velké finále. Hale, myslela jsem si, že ten závěr tlačení bude tak 20 minut? Křičení a pak konec. HEH. Prej bych mohla rodit klidně hodinu a 15 minut! 

 

Velké finále. Bylo před desátou hodinou. Moje porodní asistentka Kaya mi řekla, ať začnu tlačit „Jako když kakám“. Někdy mi přišlo, že jsem tlačila jen tak, protože jsem nevěděla, jestli je to kontrakce, a nebo prostě jen bolest. Nikdo mě to neučil, ale tlačila jsem jako divá. Nejhorší pro mě bylo vidět na protější stěně viset hodiny. Koukat jak ten čas plyne pomalu, ale bolest se zvětšuje a nic se k tomu neděje.  Ze začátku to byla bolest, ale dalo se to ještě vydržet. Pomalu se to samozřejmě stupňovalo. Po 30 minutách už každá kontrakce byla nesnesitelná. Epidurál mi nabízela, ale já jela bez něho. Retheesh byl vedle mě a podporoval mně a ona též. Nevím, jak to chodí v ČR, ale stále odbíhala a něco furt zapisovala do deníku! TO mě rozčilovalo! Chtěla jsem mít 100% koukání na mně! Tlačila jsem ze všech sil a doufala v její pozitivní slova typu „Už vidím hlavičku, má hodně vlásků, nebo bude to jen 10 minut!“ Ty to slova nepřicházely. Stále mi jen říkala, že dělám good job a ať tlačím víc. Když dělám tak good job, proč se neposouvá? Už by měl se posouvat ne? Po 10 minutách mi řekla, že bude muset zavolat doktora, aby pomohl vyndat malého kleštěmi. Má prý hodně vysoký tep a neposouvá se. Tak to teda ne! Not happenin sis! Začala jsem panikařit. Byla jsem v neuvěřitelných bolestech a zoufalství v jednom. Pamatuju si, jak jsem brečela Retheeshovi a říkala mu, ať ona neodchází, že jí musí zastavit.  Měla jsem pocit, že když odejde, že se najednou rozhodne vyjít ven a nikdo mu nepomůže. A hlavně jsem nechtěla žádný doktory a ani žádné kleště. Když se vrátila zpátky, tak jsem tlačila o milinokrát víc. Ona mě neuvěřitelně podporovala a říkala mi, že je porazíme že to dáme! Já to dám! Najednou se otevřeli dveře a v nich doktorka. Začala jsem řvát jak pominutá. Jako řvát! Myslím, že mě slyšeli všechny maminky na oddělení. Tlačila jsem. Veděla jsem, že jsem blízko. Sestra z toho byla nadšená. Já si jen pamatuju, že si nepamatuju Retheeshe ale jen moji porodní asistentku, která stála blízko u mě a koukala mi přimo do očí. Ty. To dáš. Já brečela. Byla to tak neskutečná bolest, která se zkrátka nedá popsat. Znenadání jsem cítila takový tlak a najednou byla hlavička venku. Hurá! A po hlavičce přišlo celé jeho tělo. A byl tu. Brečel. A já taky. 

 

Byl tu náš chlapeček, který mi ležel na hrudi a plakal hrozně roztomile. (Už jenom jak to tady píšu a jsou to tři měsíce, tak i tak jsem plná hormonů a skoro tady u toho brečím). Byl to neuvěřitelný pocit. Zvládli jsme to! Zvládla jsem to a bez toho aniž by ho někdo tahal kleštěmi. Cítila jsem se pyšně a dojatě. Ten pocit se nedá zkrátka popsat. Byl to asi na tři minuty Aaron. Jméno, který jsme pro něj vybrali. Ale měli jsme dvě a to druhé jsme používali po celou dobu těhotenství. Arjunek. Arju. Arjun (Ardžun). Nešlo nám jméno Aaron přes jazyk. Tak to je Arjunek.

 

Arjun Kuttappan, 52 cm, 3,2 kg. (přišel po 52 minutáchh ejj)