6.let

  

 

S příchodem září na mě vždycky skočí ta potvora nostalgie. Hlavně je to tím, jak se mi začnou objevovat obrázky ze sociálních sítích.  V roce 2016 jsem odletěla do Ameriky se naučit cizí jazyk a za dobrodružstvím a je to právě 6 let, co jsem pryč a říkala jsem si, že si můžeme společně zavzpomínat. UF. Jak jsem psala mělo to být před rokem na oslavu mých 5ti let, ale život je život. Jsem ráda, že si tenhle blog píšu, i když to možná není někdy gramaticky a spisovně na úrovni, ale vždycky mi to připomene věci, nebo události, které jsem třeba už zapomněla, nebo bych si je chtěla osvěžit. 

Četla jsem si své úplně první články a no…málem mi i slza ukápla! Mé au pair meeting, potkání se s rodinou, ten stres, že ty děcka nezvládám a nerozumím jim! Vybrala jsem pro vás jen ty nejlepší, nic jsem neupravovala, tak je možné, že je tam stále spoustu chyb. 

 

·       První setkání s rodinou: "Vítej Tereza!" s obrázky Brooklynu a ještě jsem dostala první brooklynskou večeři (pizzu). Chtěla jsem napsat, ze u stolu byli všichni, ale tak by se to nedalo nazvat. Eben miluje soccer, takže ten si hrál s míčem v obývaku, Jed hrál hru, kterou se zrovna naučil a Gideon nám do toho začal zpívat písničky z hry, kterou se zrovna v divadle uči a aby toho nebylo málo tak ta nejmenší, Mira spadla ze židle. 

 

·       Aupair meeting a prdící slečně: Každý asi známe scény z filmů, jak se točí pod Brooklynským mostem v parku a tam jsem vyrazila jako první. Nemůžu si stěžovat absolutně na nic, kdo nezažije, neuvěří. Počasí mi přálo, tak jsem si jenom užívala atmosféru. Samy se přesvědčíte na fotkách. Sedíte na místě, kde probíhají svatby, zásnuby a někdy i rozchody. Při mé návštěvě zde byly zrovna tři vietnamské svatby. Po zhlédnutí Brooklynského mostu zespoda jsem chtěla teda vyrazit přímo na něj, ale byla jsem odvolána již zmiňovanou holčinou.

 

 Mezi mé další počiny byla škola v Americe. Zvláštní, když se k tomu vracím, jak to vnímám jinak a hlavně jak sebe samu vnímám jinak. Tehda jsem šla na školu, kterou jsem nezvládala, ale stále si pamatuji ten první pocit. Toho, jak jsem si vybrala něco, co nikdo jiný ne! Všichni šli na různé jazykové školy, nebo jeli na výlet a já si vybrala The New School in New York CITY! Bylo to neuvěřitelný. Je škoda, že jsem to nedokončila. Vykašlala jsem se na to, protože jsem to absolutně nezvládala. Jak jazykově, tak designově. Nemyslím si, že jsem měla špatný nápady, jenom jsem to nemohla dotáhnout do konce a pak jsem si připadala blbě. Můj největší problém byl, že jsem nevěděla, jak se zeptat o pomoc, kterou jsem potřebovala!  Teď je mi to popravdě líto, ale přemýšlela jsem o jiné škole a vzdělání. Nikdy není pozdě? 

·        Kde jinde si začít plnit své sny, než v New Yorku ne? Oproti ostatním kurzům naštěstí ani nebyl tak drahý První zádrhel přišel, když na oficiálních stránkách psaly, že kurz stojí dvakrát víc. Byla jsem tak zhnusená, že jsem odmítala dalších 14 dní se na nějakou školu hlásit. Z nudy jsem nakonec zase brousila po stránkách a jako zázrak ten kurz stál jako dřív! Neváhala jsem a hned jsem se zaregistrovala. Nechci se vychloubat, ale mám tak suprovou rodinu, která mi to celé zaplatila. Nadšení bylo obrovské a hlavně, když jsem si potom uvědomila, že začínáme příští týden! Noc předtím jsem ani nemohla dospat a pečlivě jsem se přichystala – hlavně, abych pravdu řekla, tak jsem byla nadšená, že konečně budu mezi lidmi a žádné děti okolo!

 

Cestování. Ach, to cestování…Miami, Los Angeles, Las Vegas, San Francisco,...V tomhle myslím, že mě už Retheesh nemůže vystát. Vždycky, když koukáme na youtube, nebo film, kde je jedno z měst tak já hned mu vyprávím, jak jsem tam byla a jak to bylo super! Ty zážitky mi nikdo z hlavy nevymaže. Jak jsem potkala Aarona, jak jsem sotva zpátky doletěla z SF do New Yorku asi s mínus 20 dolary na účtě...Jsem ráda, že z té doby mám i nějaké videa. Viď šílená Veroniko? Pamatuješ si, jak si mě donutila dojít na Golden gate pěšky? S Veronikou, co je na videu jsme stále kamarádky. Veronika si žije v Sydney a cvičí a žije si s klokanama :D 

·       https://youtu.be/ki7PxmfyxVs

·       https://youtu.be/0qIGHKm9XF8

·       https://youtu.be/aTZlYwRjBH4

 

Poslední dny v Americe byly krušné. Vědění, že nebudu moct zůstat, že opouštím lidi, kteří mi přirostli k srdci.* Město, které jsem si zamilovala a kde jsem se našla (hmm nenašla jsem úplně sebe, jako spíš uvědomění kým tak chci být?) . Loučení bylo hrozný a o to víc mě to zasáhlo, když jsem přiletěla do Londýna a začala pracovat s úplně novou rodinou. 

**I když nejsme plně v kontaktu, tak na ně stále myslím. Na mou malou Miru. A na kluky, co asi dělají a kde jsou. Jestli se Gideon dostal na hereckou školu, nebo Eben, jestli stále hraje soccer. Mrzí mě, že nejsme v kontaktu. Napsala jsem jim párkrát, hlavně v době koronaviru, když se to rozšířilo v New Yorku, ale jinak skoro vůbec. Snažím se občas najít nějaké foto na Instagramu z jejich školy, abych aspoň viděla, jak rostou, ale jinak bohužel nic. Přijde mi "mind blowing", Gideonovi bude 18?!! Kam ten čas letí?!

 

·        Měla bych už začít balit: Od první chvíle v New Yorku to byla jízda. Starat se o čtyři malé židovské děti, cestovat a také poznávat sama sebe  Chtěla jsem se posunout někam se svou hroznou angličtinou a také trochu zapracovat na sobě. Angličtina byla někdy peklo a někdy stále je. Netvrdila bych o sobě, že jsem expert a teď bych složila test z angličtiny na výbornou. Lidem rozumím dobře s tím ani problémy nemám, ale někdy mám dny, kdy jsem si jistá a ptám se jako normální člověk, ale pak jsou i dny, kdy si připadám jako neandrtálec a domlouvám se hlavně rukama a vycházejí ze mě  prapodivné zvuky. Za to bych si někdy střelila. Proto určitě mým cílem do konce tohohle roku je: chodit na anglické kurzy a udělat si případně certifikát. Po té druhé stránce. Nejsem si jistá, jestli jsem se změnila povahově. Zapracovala jsem na své cholerické povaze, takže když mě děti něčím naštvaly, tak už jsem se tak nerozčilovala. Každý pohár někdy přeteče.  Byly dny, kdy jsem si trhala vlasy, ale když jste au pair tak vám je to stejně k ničemu. 

 

 

Anglie…Přijde mi, že první rok a půl stál v Anglii za úplnou bačkoru. Když se kouknu zpětně na mé psaní, tak jsem napsala asi tři články? Nebylo o čem psát, nebyla jsem šťastná a nebyla jsem schopná s tím něco udělat. Chyběl mi New York a chtěla jsem se tam vrátit. Žila jsem s rodinou, s kterou jsem nebyla šťastná a nějak jsem se z toho náručí nedokázala vymanit. A to popravdě dost dlouho. Až vlastně po třech letech jsem konečně dokázala utnout naše vazby nadobro. A vlastně mi k tomu pomohl Arjun. 
Říká se, že vše zlé je pro něco dobré. V mém případě, abych byla co nejméně doma jsem se rozhodla chodit začít cvičit do nejbližšího centra. Byl to asi Vesmír, kterej mi do cesty připletl Retheeshe. No a zbytek asi znáte. 

 

6.let. Jestli bych něco změnila? Tak určitě nějakých věcí lituju, ale zase to beru tak, že to tak asi mělo být. Když mi bylo 20, tak jsem odjela do zahraničí myslejíce jaká jsem dospělá! Přitom jsem byla takové děcko!  Kdyby co by a tak..by si člověk mohl říkat stále, ale realita je jiná.  Určitě mám v plánu dál psát a možná tvořit videa. 

Uvidíme, kde budu za dalších 6 let. Jsem na to zvědavá. 

Děkuju všem, kteří si vždycky najdou chvilku a přečtou si, co dělám/e a kde se zrovna nacházím. Podpora Vás, mých drahých čtenářů, je skvělá. Snad i nadále semnou zůstanete.

 Nezapomeňte mě sledovat na Instagramu: tenzikm a Facebooku: Resa objevuje svět! 

 

Tak zase zítra…vaše RT J