My jsme to normalně zvladli!

Nepsala jsem delší dobu, protože nemám přístup k Internetu. Měli jsme mít zavedenou wifi, ale nakonec to nevyšlo a bylo by to zbytečně drahé. Tak jsem občas na sdílené wifi Retheeshové ségry. Tady není normální mít wifi. Všichni mají nějaký plán a jedou na datech. Proto jsem aktivní málo, ale všechno zajímavé si zapisuji a kdyby to nevyšlo to nasdílet tady, tak určitě jak přijedeme do Londýna. 

V neděli jsme odlétali pozdě večer. Arjun naštěstí spal přes den docela dobře, takže na letišti ještě byl plný energie,  když normálně v tu dobu už spí. V letadle nadšenej, jak se na něj lidi usmívaj a mávaj, takže bylo asi 11 večer a on nechtěl usnout. Muselo dojít na tvrdé uspávání v podobě houpání a šuškání? Nebo jak se to říká?.  Spal střídavě u mě, či u Retheeshe na klíně, až do Bahrainu, kde se blbě vzbudil a byl trochu protivnej, ale už jsme přistávali, tak mi to bylo jedno. Arjun se docela dobře vyspal, za to my nic moc. Doháněli jsme všechno na letišti. V Bahrainu mají nově předělaný letiště a všechno je moderní a na první pohled, jak petihvězdičkový hotel. Dali jsme si snídani v jednom z bufetů - anglická snídaně pro Arjuna a já si dala croissant a kafe. Nevím, co z toho bylo horší. Kafe hnusný, jako by ho udělali před týdnem a nechali ho někde stát a pak ho ohřáli a jídlo? Croissant viděl opravdový croissant tak možná z vlaku. Vypadal rádoby skvěle, ale chutnal hrozně. Naší snídani zachraňoval moje připravené ovoce a zelenina  z domova. Po snídani si šel Arjun hrát. Měli jsme opravdové štěstí, protože zrovna otevřeli velký hrací koutek pro děti, kde bylo spousta hraček a skoržádné děti, takže si mohl v klidu hrát. My jsme se střídali ve spaní na křeslech. Naších 6 hodin čekání uteklo jak nic.  Cesta do Trivandrum byla dlouhá 4 hodiny? Arjun se dobře vyspal za to my jsme byli v tu dobu už. Uplně hotový. Takže se většinu letu koukal na různé seriály pro děti a my jsme popravdě se snažili spát. 

V Trivandrum  nás přivítala ta známá vůně. Jak říká Retheesh ta vůně domova. Směs esencí, kari, tepla, aut….čekal na nás odvoz od švagra a Retheeshovýho strejdy. Arjun byl v šoku. Všude se rozhlížel a nemohlsi myslím že uvěřit, kde to zrovna přistál. Celou cestu autem se rozhlížel okolo. I když jsme přijeli pozdě večer, tak to všude stále žilo. Švagr si ze mě dělal srandu, že minule když jsem přijela, tak jsem taky tak civěla. Teď už je to domov a tolik mě nepřekvapí. Ani ta šílená cesta autem.  Doma na nás už všichni čekali. Mamka, taťka, ségry a přijela i maminka švagra. Všichni jsme se nemohli dočkat, až konečně budeme doma. Myslela jsem si, že Arjun bude a nebude k nikomu chtít jít. Jen, co jsem otevřela dveře u auta, tak vystrčil hlavu a radostně zakřičel. Samozřejmě se ho někdo ujal. Přišel domů a jakoby poznal, že je doma a hned si začal  hrát s tetou a bratranci. Přijeli jsme asi v půl jedenáctý večer a šli jsme spát ve 4 ráno. Rozdávali jsme dárky z Anglie a některé speciály i z České republiky – jako třeba slivovici, která moc chutná. Tím, že jsme šli spát tak dlouho, tak děti druhej den nešly do školy. Výjimečná událost. Tetička a strejček přijeli z Anglie :D Všichni jsme spali jak zabití do 12 odpoledne, kdy jsme se jen vyvalili z postele a hned nám byla naservírovaná snídaně: kari a placičky. Arjun teda nic pozřít ze začátku nechtěl. Veškeré jídlo odmítal a jediné co pozřel byly vajíčka a těstoviny. Trvalo mu nějakou dobu se vrátit do normálních jídel. Za to my jsme problém neměli. Člověk by se tady mohl cpát něčím furt! Všechno je vynikající. 

Ve švagrově obchodě jako prodávající

U rodičů doma

Bratranci si hrajou

Jsme tu skoro týden a jak naše dny vypadají? Ráno snídaně, která je připravená. Odpoledne společný oběd a společná večeře. Full service. Kdybych nechtěla, tak nic dělat nemusím, ale pomáhám. I když asi málo, protože mi spíš přijde, že se v jejich kuchyni motám. Mají jiné kuchyňské pravidla. :D

Jinak jsme spíš doma v chládku. Chodíme odpoledne navštívit tetičky a kamarády. Myslela jsem si, že jazyk bude problém. Jako mě nerozumí polovina lidí a já nerozumim jim, ale dorozumíváme se rukam/nohama a tak trochu anglicky/malajámsky. Mišmas všeho. Je to ale sranda…nemám vůbec pocit, že jsem z jiné kultury, či že bych sem nepatřila. Zapadla jsem.  Respektuji, jak oni žijí a oni respektují mne. Jsou na mě tak ho  dní! Když jsme tu byli před třemi lety, tak jsem ze všeho byla vyjevená a přišlo mi to o dost jiný. To jak mluvili, jak jedli, jak se chovali…Všechno. Bylo to i tím, že jsme žili dejme tomu odděleně v Kovalamu a nebyli jsme s nimi furt. Taky jsem je během těch tří let trochu víc poznala. Myslím si, že si to tu všichni užíváme. Arjun tu běhá s bratranci a hraje furt fotbal a tahá mě ven na terasu. Retheesh pohodička a cvičení a já všechno možný. Jen, co mi trochu schází je ten venek. Ta izolace od lidí a závislost na Retheeshovi jít ven. Nemůžu se jen tak sebrat a jít do obchodu jako doma, nebo do parku, tak to mě trochu štve. 

 

Předevčírem jsme byli v Kovalamu, včera v Trivandrum na večeři…no nemáme se vůbec špatně. V sobotu jsme slavili Arjunův svátek, ale o tom se rozepíšu zvlášť. Do té doby se mějte hezky😊

Vase RT